Finální zúčtování s EU 4.8/5 (5)

Smyslem toho článku je ukázat několik věcí, a sice, že

  • EU jako celek je neúspěšný ekonomický celek
  • na členství v EU nevydělávají ani ty země, které jsou tzv. čistými příjemci (včetně ČR)
  • většina ekonomických argumentů pro EU je lichých
  • existují alternativy členství v EU, které i v nejpesimičtějším scénáři vycházejí výhodněji, než členství v EU

PŘÍNOSY ČLENSTVÍ V EU

Dle vládní studie, je náš přebytek za 10 let od vstupu do EU 334mld. Což vychází na 33mld ročně.

Dále se ve studii dozvíme, že kdybychom se neúčastnili na vnitřním trhu, přišli bychom o 100 miliard ročně.

Celkem jsme tedy na přínosu 133mld ročně, a už z tohoto, jasně vidíme že jakž-takž-volný-obchod, alias vnitřní trh, tvoří drtivou většinu přínosu celého spolku.

NÁKLADY ČLENSTVÍ V EU

Zatímco oněmi 334mld, (nebo dokonce 679mld, bez odečtení peněz co do EU posíláme) které jsme z EU dostali na dotacích se ohání kdekdo, a myslím, že o nich slyšel už víceméně každý, kdo se o politiku alespoň minimálně zajímá, tak o nepřímých nákladech na členství se taktně mlčí, což je zejména podivné vzhledem k tomu, že již od roku 2009 je k dispozici studie Evropské komise, která tyto náklady vyčísluje.

K tomu, kolik nás EU stojí můžeme dojít dvěma způsoby.
a) Můžeme se snažit vyčíslit jednotlivé náklady a ty pak sečíst. Například tak jako to udělal Petr Mach, který dospěl k číslu 200mld ročně.
b) Můžeme se podívat do oné studie Evropské komise, která náklady vyčísluje na 3,5 – 4% HDP ročně. Vzhledem k tomu, že od roku 2009 byrokracie a regulace neustále přibývá, lze předpokládat, že i náklady na jejich plnění rostou.
c) Můžeme se podívat, jak se nám dařilo před vstupem do EU, a porovnat trend s tím jak se nám daří vstupu.

Na to jak naše tzv. „čistá pozice“ vypadá po započtení nepřímých nákladů (na byrokracii a regulace) se můžeme podívat v obrázku od Svobodných, který vychází ze studie Evropské komise.

Nutno dodat, že ne všechny náklady, které p. Mach vyčísluje jsou započteny v oněch 4%, vyčíslených Evropskou komisí, tzn. to bude ještě o něco více.

POROVNÁNÍ EU SE SVĚTEM

Z textu výše je vidět, že náklady na členství v EU převyšují příjmy. A to i v případě, kdybychom počítali, že s vystoupením z EU bychom přišli o možnost účastnit se vnitřního trhu.

Pakliže jsou nepřímé náklady v EU tak vysoké, musí se někde projevit. Zkusme se tedy podívat na pár grafů.

Z grafu  vytvořeném na webu worldbank.org vidíme, že zatímco před vstupem do EU se dařilo Rumunsku a Bulharsku podstatně lépe, než byl světový průměr ve srovnatelné příjmové třídě (země bohatli rychleji, než byl světový průměr). Tak po vstupu do EU se trend obrátil, a světovému průměr  se začalo dařit podstatně lépe.

Jinými slovy, zatímco v roce přístupu (2007) byly BG a RO podstatně bohatší než světový průměr, tak 10 let po vstupu světový průměr již velmi slušně dotáhl na Rumunsko a Bulharko dokonce předstihl.

Co se týče Chorvatska, přistupujícího v roce 2013, tak tomu se pár let před vstupem do EU dařilo hodně mizerně, a pár let vstupu o něco méně mizerně. Sledované období je ale poměrně krátké na to, dělat z toho nějaké závěry. Každopádně si světový průměr oproti Chorvatsku vedl lépe před jeho vstupem i po, a lze očekávat, že v příštích 10ti letech ho taktéž předstihne.

Unijní byrokratická zátěž neustále narůstá, proto jsou v grafu zahrnuty země přistupující v a po roce 2007. U ostatních zemí je velmi pravděpodobné, že bychom pozorovali stejný trend, leč asi v nižší míře.

Můžeme se podívat například na jednu zemi, která by nás měla zajímat primárně, a sice ČR.  Na grafu vidíme, že před vstupem se ČR dařilo lépe, a utíkala světovému průměru, naopak po vstupu nás světový průměr začal dohánět.

Z těchto grafů je vidět, že se vstupem do EU se se zmíněnými zeměmi cosi stalo, a zatímco před vstupem si (až na Chorvatsko) vedli vysoce nadprůměrně, po vstupu se jim začalo vést hůře než je světový průměr.

Další graf porovnávající výkon EU se všemi ostatními srovnatelnými ekonomickými celky na světě.

Na tomto grafu je vidět, že všechny velké ekonomické celky s ekonomickou vyspělostí minimálně stejnou jako EU od roku 2007 rostou v HDP na obyvatele v USD. Zatímco EU jako jediná klesá.

USA  (2007: 48 061; 2017: 59 531) = zbohatly o 23%.
Severní Amerika (2007: 47 723; 2017: 58 070) = zbohatla o 21%
Austrálie (2007 40 905; 2017: 53 799) = zbohatla o 31%
Vysoko-příjmové země napříč celým světem (tedy včetně EU a Eurozóny, které to táhnou dolů) (2007: 37 282; 2017: 41 214) = zbohatly o 10%.
Evropská Unie (2007: 35 593; 2017: 33 723) = zchudla o 6%.
Eurozóna (2007: 38 700; 2017: 36 870) = zchudla o 5%.

Nutno podotknout, že graf EU je negativně ovlivněn přistoupením Chorvatska v roce 2013, které bylo chudší než průměr, a proto HDP na hlavu táhlo dolů. Nicméně oproti unijní ekonomice to je zrnko v kupce písku, a proto se na grafu nijak výrazně tato událost neprojevila. Naopak skutečnost, která 10ti letý výkon EU uměle vylepšuje je to, že graf začíná v roce 2007, tedy po přistoupení Bulharska a Rumunska, které HDP na hlavu táhly dolů, čímž se startovní bod EU uměle snížil, čili měl o to větší růstový potenciál.

Je možné, že je to náhoda, že se zeměmi, před vstupem dařilo lépe než po vstupu. Je možné, že to, že EU jako jediný (mezi srovnatelnými) ekonomický celek chudne, je také náhoda. Nicméně je tu podle mě jedno podstatně logičtější a věrohodnější vysvětlení, a sice, že byrokratická a regulační zátěž v EU je tak velká, že se zkrátka nemůže neprojevit, na výkonu jejích ekonomik.

Toto jsou tvrdá čísla.  Každý kdo není v terminálním stádiu losnomažňákovství musí uznat, že předložené argumenty, jsou velmi přesvědčivé. Myslím, že ani sebeobratnější žonglér se statistikou z toho nemůže být schopen udělat závěr, že EU je po ekonomické stránce úspěšný projekt (pozor nezaměňovat společný projekt mnoha úspěšných států).

V grafech používám jednotku HDP v USD na hlavu, která se mi při porovnávání bohatnutí různých zemí jeví jako nejlogičtější. Respektive by bylo možné používat jakoukoliv jednotnou měnu pro všechny země.

Nutno říci, že v roce 2007 započala globální ekonomická krize, nicméně jak již název napovídá, jednalo se o krizi globálního charakteru, která se týkala všech zemí. Tzn. to dle mého názoru není pro mizerný výkon unijních ekonomik žádnou omluvou, a je to spíše potvrzením toho, co tvrdilo mnoho ekonomů, a sice, že řešení v podobě jedné regulace za druhou, která EU nabízí pro boj s krizí nejsou moc dobrá, když zbytek světa se s ní vyrovnal nesrovnatelně lépe.

Jak se tedy zdá, tak členství v EU minimálně po ekonomické stránce výhodné nijak není. V tuto chvíli se můžeme utěšovat tím, že ztráty způsobené naším členstvím, nám EU alespoň částečně kompenzuje skrz dotační aparát. Zde se však nabízí minimálně 2 problémy, a sice

a) Morální problém – Nemyslím si, že bychom žili v tak nuzných podmínkách, že by bylo jakkoliv ospravedlnitelné se obohacovat na daňových poplatnících v Německu atd.

b) Časový problém – V souvislosti s nadcházejícím Brexitem, se velmi brzo staneme čistými plátci, a tedy i kdyby všechny mé výpočty a grafy výše byly špatně, tak prostě budeme do EU víc peněz posílat, než kolik z ní dostaneme zpět.

Naším cílem by myslím mělo být stát se suverénní zemí a s EU jakožto přirozeným obchodním partnerem se snažit udržovat co nejlepší obchodní vztahy.

K tomu, aby spolupráce takto mohla fungovat, by nám mohly pomoci smlouvy o EHP, která zajišťuje volný obchod, a smlouva o Schengenu, která zase zajišťuje volný pohyb. Při vystoupení z EU by tedy žádná izolace, kterou nejrůznější strašiči straší tedy nehrozila.

Pravda, že pokud bychom nebyli členy EU, museli bychom zřejmě něco platit za vstup do vnitřního trhu, nicméně Norsko platí 16 mld a Švýcarsko ještě zanedbatelnějších 3mld ročně.  Stejně tak, pokud bychom se chtěli účastnit vnitřního trhu, tak bychom museli přecijen nějaké regulace zachovat. Nicméně, ty ostatní bychom mohli směle zrušit.

Please rate this

Demokracie podle Milionu chvilek 5/5 (6)

Nejdříve ve stručnosti shrnout jak já vnímám demokracii. Je to systém kdy lidé volí politiky, a politici pak vytváří zákony. Zákony pak musí všichni lidé včetně politiků dodržovat. Vzhledem k tomu, že zákony vytváří politici kteří získali většinovou podporu voličů měli by alespoň elementárně reflektovat přání většiny obyvatelstva. Na dodržování zákonů lépe či hůře dohlíží policie, a soudy.

Z demonstrací jsem dlouhou dobu neměl moc jasno, o co chlívkařům vlastně jde, nicméně po vyslechnutí rozhovoru s Mikulášem Minářem tomu už začínám rozumět.

Spolku záleží na zákonech, ale kromě toho operuje s termínem pravidla hry. Pravidla hry jsou v podstatě to samé co zákony, s tím rozdílem, že je nevytváří politici, zastupující většinu obyvatelstva, ale jakýsi pan Minář a parta kolem něj, nehledě na to jestli k tomu má podporu sedmdesát, padesát jedna, čtyřicet devět, či dvou a půl procent obyvatelstva, kterým přibližně odpovídá počet demonstrujících.

Pravidla hry se od zákonů liší také tím že jejich dodržování neřeší policie a soudy, nýbrž to má na starosti opět Mikuláš osobně.

Pokud Minář usoudí, že některý politik pravidla porušuje. Musí odstoupit. Trestem za nerespektování jeho rozhodnutí v tuto chvíli budiž to, že se na letné sejdou lidi a budou mávat různorodými transparenty od podpory ekofanatismu či EU, po podporu Tibetu, z čehož se sice leckomu může dělat nevolno, ale ve výsledku proč ne. Ať si každý dělá co chce. Když u toho tedy nedělá moc velký bordel.

Pravidla hry jsou dle jejich autorů jakési zcela zásadní a elementární prvky demokracie. Jsou to červené čáry, které nikdo nesmí překročit. Zajímavé na nich je však to, že i přes to jak ohromně jsou pro fungování demokracie důležité, tak i v situaci, kdy máme desítky tisíc zákonů, upravujících každý aspekt lidského života, včetně vyměšování za jízdy v autobusu, tak za celých 30 let co máme demokracii, žádná vláda, včetně těch správných a demokratických, tyto požadavky do zákonů, nedejbože do ústavy neimplementovala.

Pro ilustraci toho, kde zhruba pravidla hry leží na stupnici důležitosti, je možné uvést například pravidlo uvádějící, že Zeman nesmí udělit Babišovi abolici, a to i přesto, že je to jeho výsostné ústavní právo. Je tedy vidět, že Minářův soubor pravidel je zasazen někde mezi ústavou a slovem božím.

Mezi pravidla hry, které Minář´s boys stanovili, patří dále například to, že by politik neměl být ve střetu zájmu. Tento požadavek se mi celkem líbí. V konečném důsledku totiž vede ke zrušení či naprosté paralyzaci státu. Každý politik, či úředník by ze své pozice měl totiž hájit zájem veřejnosti, nicméně zároveň má i vlastní zájmy, které jsou se zájmem veřejnosti téměř vždy v rozporu. Tak například když má politik přidělený nějaký budget, za který má konat dobro, tak je v zájmu lidu, aby co největší část k tomu opravdu využil. Naopak zájmem politika je, aby co největší část byla odkloněna do jeho kapes, či ovládaných firem a neziskovek.

Spolek tvrdí, že samozřejmě plně respektuje demokracii, nicméně díky tomu, že dokázal na letnou přitáhnout celých 2,5% obyvatel, se cítí oprávněn udělovat legitimně zvolené vládě ultimáta, a to jakkoliv absurdní. Třeba, že Marie Benešová nemůže zastávat post ministra spravedlnosti. V čem je zrovna ona jakkoliv horší, než kterýkoliv jiný pohůnek dosazený Agentem B, jsem se ale nedozvěděl. Skoro to vypadá, že toto pravidlo, je spíše tak do počtu.

Na účet Benešové jsem dohledal zajímavý komentář od Miroslava-demoblok-Kalouska, který tvrdil (když tedy Benešová ještě nebyla Spolkem exkomunikována ) “Marie Benešová byla nestranická, nezávislá, byl to velmi pevný bod v trestním řádu”. Ale možná, že se na stará kolena Marie opravdu rozhodla s Andrejem Neburešem ukrást demokracii. Nevím.

Je dobré, že lidi mohou projevit svůj názor, a fandím tomu, aby mohli zakládat byť sebe-obskurnější spolky. Fandím i tomu, ať si jakýkoliv spolek byť třeba s podporou jen 2% obyvatel, nebo pár kámošů z hospody, klade na politiky jakkoliv absurdní ultimáta. Klidně ať chlívkaři při příští demonstraci požadují po Babišovi převedení Agrofertu na Lékaře bez Hranic, pod pohrůžkou hromadnou rituální sebevraždou.

Dokonce s nimi souhlasím v hlavním požadavku na to, že AB (Andrej Babiš / Agent Bureš) nemá v politice co dělat.

Jediný důvod, proč mi tento spolek leží v žaludku je fakt, že se ohání ochranou demokracie, přičemž dělá přesný opak.

Ať se přejmenují na Milion chvilek pro rezignaci Babiše, Milion chvilek pro opozici, či Milion chvilek pro ohýbání demokracie. Bylo by to férové, a možná by je pak podpořilo i více, než 2,5% občanů. Jenom prosím, ať se při protestech proti nejoblíbenějšímu politikovi (zvracející smajlík) v zemi, neohání ochranou demokracie.


Líbí se vám článek? Olajkujte mi FB stránku, pro přísun dalších. Pokud nelíbí, tak mi to tam alespoň pojďte zkritizovat.

Please rate this