Jak vyřešit drahé energie, bez pošlapání práv minoritních akcionářů a prohlubování státního dluhu? 0.25/5 (4)

Ve veřejném prostoru už je nepřeberně návrhů na to, jak vyřešit drahé energie. V zásadě spočívají buď v odrbání někoho komu se zrovna daří, nebo v prohloubení státního deficitu. Ani jedno není moc dobré. Proto přináším svoje řešení.

Pro zjednodušení uvažujme v EU 2 typy zemí. Typ 1 – Česko – spíš chudší země, která má energetické přebytky. Typ 2 – Německo – bohatá země, závislá na dovozu energie.

Současný stav, je takový, že energie je nedostatek, a proto roste její cena. Zatímco němci si to mohou dovolit, jelikož mají násobně vyšší kupní sílu, tak pro čechy je to celkem problém.

Nabízí se tedy řešení čechům energii zlevnit, například tím, že bychom lokálně vyrobenou elektřinu nejdříve poskytovali za výrobní cenu + rozumnou marži čechům, a do německa dodávali až to, co nám zbyde.

Problém je ten, že byť by se toto řešení určitě líbilo mnoha občanům česka, tak by se asi moc nelíbilo majitelům a akcionářům energetických společností, jelikož je by to na nich byla v zásadě státem posvěcená krádež.

Uvažujme tedy příklad, kdy normální cena elektřina je 20, a současná cena elektřiny je 200. Uvažujme, že v ČR vyrobíme 1300 elektřiny ale potřebujeme pouze 1000.

Za současné situace to tedy vychází, že energetické firmy utrží 1300 x 200, tedy 260 000.

Pokud bychom v ČR zavedli cenový strop na původní hodnotě 20, tak by z ČR energetické firmy utržily z prodeje 1000 elektřiny v ČR pouze 20 000. Stačí tedy na zbývajících 300 elektřiny, která nám zbyla vydělat 240 000, a firmy budou na svém. Stačí tedy německu dodávat elektřinu za 800 a nikoliv za 200.

Vzhledem k tomu, že němci jsou násobně bohatší než my, tak jsou i schopni zaplatit násobně více za elektřinu. A zároveň vzhledem k tomu, že za energetický marast mají z velké části zásluhu právě němci – jelikož odstavují efektivní zdroje energie, a hrají si s větrníky a podobně –  je myslím vhodné, aby si to teď trošku takříkajíc vyžrali.

No a pokud by jim to přišlo drahé, tak nic nebrání tomu, aby znovu nastartovaly svoje jaderné elektrárny, a vyrobili si energii svoji.

Samozřejmě tu je nějaká hranice, za kterou by si tu elektřinu nebyli schopni koupit ani němci, nicméně tím, že němci produkují obrovskou přidanou hodnotu, tak ten strop mají posazený násobně výše, než my, kteří za vysoké energetické náročnosti vyrábíme laciné polotovary.

Trošku se tento nápad komplikuje tím, že je v EU více zemí. Pokud bychom tento plán realizovali sami, tak hrozí to, že němci nakoupí elektriku třeba od Bulharů, a nám elektrika zůstane nevyužitá, a neprodejná, jelikož na burze jí pořád (pro bohaté národy) bude relativně dost. Pouze tam o trošku stoupne cena, kvůli chybějícím 300 jednotkám elektriky z ČR..

Nicméně pokud by se země typu Česka domluvily na společném postupu, došlo by k tomu, že by na to, že by ty bohaté země, které jsou nesoběstačné zkrátka musely přistoupit na naše podmínky.

Je tu pak ještě problém, a sice pokud by zde bylo více typů zemí, než typ 1 a typ 2.

Např. chudá země, která není energeticky soběstačná, a ještě k tomu ne z vlastní viny.  Tak ta by si pak zasloužila nějakou solidaritu.

Nedělal jsem žádný větší průzkum, takže je možné, že země typu česka a země typu německa jsou pouze česko a německo. Pak je tato úvaha nesmysl. Pokud by ale země těchto dvou typů tvořily alespoň polovinu zemí EU, tak si myslím, že by to v zásadě realizovatelné být mohlo.

 

Please rate this

Vítězové a poražení války na Ukrajině 2.33/5 (6)

Většinou, když chce člověk zjistit, proč se dějí nějaké věci, je dobrý vodítkem položit si otázku „Komu to prospívá“.  Bohužel to ale není tak jednoduché, že by to platilo na 100%, jelikož předpoklad, aby to fungovalo zcela spolehlivě je ten, že lidé jednají zcela racionálně, což nejednají. I tak, je to podle mě ale jeden z nejlepších indikátorů.

Kdo je tedy vítězem války na Ukrajině?

Myslím, že to zcela jednoznčně je Čína. Vzhledem k tomu, že se snižují dodávky plynu a ropy z Ruska do EU, tak Rusko tyto suroviny prodává se slevou v Číně.  Čínským podnikům a celé jejich ekonomice tak spadly do klína levné energie, díky kterým bude Čína ještě více konkurence schopná v ekonomické oblasti.

Dalším pozitivním efektem války na Ukrajině pro Čínu je fakt, že západ a NATO zde přichází o poměrně značné množství vojenské techniky, čímž se oslabuje.

Ve válce se zároveň vojensky vyčerpává Rusko, které sice pro Čínu není nepřítel, ale i tak se číňanům hodí upevnit svojí dominantní roli v regionu.

Podniky z EU kvůli extrémním cenám energií krachují a stávají se zcela nekonkurence schopné, což číňanům opět hraje do karet.

Toto vše spadlo číňanům do klína z nebe, aniž by museli hnout prstem, takže podle mě jsou jasným vítězem právě oni, a je velmi velmi pravděpodobné, že za každý další proválčený den komunisté v Pekingu bouchají šampusy.

Hned za nimi se na 2. místě umísťují USA. Obchodní sankce se jích v zásadě netýkají, energie mají své dost, takže jim to, že budou v zimě šít svetry určitě nehrozí.

Kromě ryze pozitivního vlivu prostřednictvím zvýšeného odbytu LNG, ale USA těží spíše z negativních efektů, které dopadají na EU a Rusko. USA samy o sobě se mají dobře, a pro to, aby se měli ještě lépe ani tak nepotřebují zlepšovat stav u sebe, ale stačí jim, když se zhoršuje situace u jejich konkurentů / nepřátel.

Zatímco největší ekonomický konkurent spojených států – EU, jde ekonomicky do kytek, a dolar je vůči euru snad nejsilnější v historii, tak jeden z hlavních vojenských nepřátel USA – Rusko se na válce vyčerpává vojensky. USA napřímo s Ruskem válčit asi moc nechce, ale nepřímá válka je dobrá. USA jsou násobně bohatší, a mají násobně vyšší rozpočty na armádu, takže tento typ války s Ruskem je pro ně ideální, protože když se „opotřebovávací válka“ povede dostatečně dlouho, tak Rusku dojde technika dříve, a USA tak upevní svou dominantní pozici. Je tedy z jejich pohledu zcela pragmatické, podporovat válčení „až do posledního ukrajince“.

Dále tu máme Rusko, kde už je to trošku sporné, ale pořád si myslím, že na 3 stupínek vítězů patří.

Pro Rusko je velmi na jednu stranu válka dost nákladná, na druhou stranu ale Rusko vydělává na drahé ropě a plynu, a má tak i přes sankce, rekordní zisky. Dále Rusko získává nové území s hromadou nerostných surovin, údajně v bilionových hodnotách.

Co je ale pro Rusko možná ještě cennější, než další plyn a podobně, kterého už tak má přehršle, je destabilizace Evropské unie, která s přicházející zimou bude nabírat na intenzitě.

Sankce sice na životy lidí žijících v rusku určitě dopadají, nicméně si myslím, že sice tam nebudou iPhony a podobně, nicméně zima jim nebude, a do huby taky budou co mít, což už až tak úplně nelze říct o lidech v Evropě.

V zásadě tedy asi lze říci, že pro Rusko je válka na Ukrajině jak po eknomické, tak politické stránce dobrý deal.

Pak tu máme Evropskou unii, která byť reálně ve válce není, tak dopady na ní by reálné válce skoro odpovídaly. Čím dál více firem krachuje, čím dál více lidí se propadá do chudoby. Jediným důvodem, proč evropské vlády ještě nezačaly padat je neschopnost lidí uvědomit si velikost přicházejícího prů… švihu. Nicméně jsem přesvěčen, že s přicházející zimou začnou (proválečné) vlády v evropě padat, a začnou je postupně nahrazovat tzv. proruští populisté s jednoduchým programem – že znovu zajistí Ruský plyn, na kterém ať si přejeme nebo ne, stojí evropský blahobyt.

No a úplně na konci máme samozřejmě Ukrajinu. Zde to asi ani není potřeba vypisovat. Pro Ukrajinu není nijak výhodné samotné vypuknutí války, ani proces válčení. Válčení má pro ně v tuto chvíli dle mého názoru smysl jenom pouze pokud jsou přesvědčeni o tom, že jsou schopni dobít ztracená území zpět. O čemž já sice přesvědčen moc nejsem, ale nejsem expert..

Co z toho plyne?

V zásadě asi nic kromě toho, že kromě zemí, pro které je válka nevýhodná, jsou i země, pro které výhodná je, a pokud by politici jednali racionálně, snažili by se podporovat to, co je pro jejich země výhodné, a naopak zabránit tomu, co je pro jejich země nevýhodné.

Please rate this

Švejdosovy reformy, aneb program pro všechny 1.4/5 (10)

Vzhledem k tomu, že se názorově nacházím kdesi mezi ancapem a minarchismem, tak by se nabízelo udělat reformy ve smyslu zrušit drtivou většinu státem poskytovaných služeb, a daní bez náhrady.  Takový program by ale bohužel, byť by vedl k dramatickému růstu prosperity, preferovalo tak 0,01% obyvatel, a nemá tedy moc šanci na úspěch. Proto jsem vymyslel řadu kompromisních reforem, které by etatistům nesebrali jejich „jistoty“ (slovo jistoty píšu do uvozovek, protože to ve skutečnosti, žádné jistoty nejsou – blíže v článku Státní jistoty), a zároveň by lidem, co preferují spíše svobodu a prosperitu umožnily fungovat, a společnost by tak mohla bohatnout.

Reforma č. 1 – crowdfundingový rozpočet

Crowdfundingový rozpočet by znamenal, že před schvalování rozpočtu by jednotlivá ministerstva sepsala seznam projektů, služeb a činností, které chtějí v následujícím roce realizovat, přičemž ke každému by připsaly, kolik to bude stát. Každý člověk by pak sice daně musel normálně platit, ale měl by možnost určit do čeho půjdou. Buď by mohl „investovat“ do konkrétních projektů jednotlivých ministerstev, nebo by „investoval“ do ministerstva jako takového, a rozhodnutí, do jakých konkrétních projektů peníze půjdou by si pak rozhodlo ono ministerstvo.

Pokud by se s tím ovšem člověk nechtěl nijak zabývat, mohl by zkrátka říci, že rozdělení svých daní nechává na té či oné straně.

* Byly by stanovené určité minimální standardy (jistoty, chcete-li), na které by muselo být vždycky. Např. u ministerstva dopravy by bylo minimum peněz, které tam půjde takové, které by stačilo na opravu a údržbu stávající infrastruktury. U zdravotnictví by to zas byla nějaká úplně základní péče…

** Když by nějaké ministerstvo vybralo více peněz, než kolik poptávalo, tak by mohlo peníze přerozdělit jiným ministerstvům, dle vlastního uvážení.

Výsledkem by bylo

  1. Ministerstva by byla nucena k tomu, připravovat kvalitní projekty s ohledem na to, o co mají lidé zájem (jinak by moc peněz nevybrala)
  2. Lidé by měli větší kontrolu nad tím, kde jejich peníze končí

Reforma č. 2 – funkční soudní systém místo všemožných inspekcí

Aktuální systém všech možných inspekcích, které hlídají dodržování toho či onoho, a deklaratorně hájí běžné spotřebitele ve skutečnosti funguje tak že, jsou využívány spíše jako nástroj konkurečního boje. Ikdyž se na určitou inspekci obrátí reálně nějak podvedený zákazník, tak výsledkem je maximálně to, že firma dostane pokutu, ale místo toho, aby její výtěžek šel k poškozenému, tak jde do státního rozpočtu.

Jako lepší způsob se mi jeví to, že by stát všechny tyto inspekce zrušil, a místo nich poskytoval bezplatné právní služby. Pokud by se tedy zákazník cítil podveden, mohl by obrátit na státní advokáty, kteří by jeho případ posoudili, a v případě, že by viděli šanci na úspěch, tak by ho zastupovali v soudním sporu. Z vyhraných soudních sporů by si pak část ponechávali na svůj provoz, a zbytek by šel poškozenému. Ve výsledku by tedy provoz takovéhleho úřadu mohl být vesměs bez nutnosti hrazení z veřejného rozpočtu.

Výsledkem by tedy bylo

  • ušetření miliard ze státního rozpočtu
  • dosažení toho, že pokud je někdo něčím poškozen, tak primárně získá náhradu škody on sám

Reforma č. 3 – sloučení všech daní a odvodů do jedné daně

Je zcela absurdní, že člověk musí samostatně platit zdravotní pojištění, sociální, daň z příjmu atd.. místo toho, že máme několik různě počítaných daní, by se prostě stanovila jedna daň, která by byla jejich součtem, a následné rozdělení v rámci státního rozpočtu by se provedlo až na straně státu.

Výsledkem by bylo

  • obrovský úbytek byrokracie

Reforma č.4 – důchodový systém

Běžně rozšířená je představa, že zatímco podprůměrně a průměrně vydělající lidé na důchodovém systému vydělávají, přičemžto celé platí jenom nějací superboháči. Představa je to sice pro většinu lidí zřejmě líbivá, nicméně lichá. Dle mých výpočtů člověk s průměrnou mzdou prodělá za svůj život na důchodovém systému cca 2 miliony. Dokonce i člověk pobírající minimální mzdu prodělá více než půl milionu. Státní důchodový systém je tedy extrémně nevýhodný v podstatě pro všechny pracující.

Povinný státní důchodový systém je tedy nutné zrušit (samozřejmě ale postupně s ohledem na lidi co jsou aktuálně v důchodu, nebo před-důchodovém věku).

Výsledkem by bylo

  • snížení závislosti lidí na státu
  • zlepšení finančí situace drtivé většině populace
  • zachování určitých jistot

Reforma č.5 – garantované životní minimum místo všech sociálních dávek.

Sociální dávky smrsknout do jené dávky ve výši životního minima, které by měl každý zaručen. Životní minimum by se u určitých lidí počítalo různě podle jejich situace, např. když je někdo invalida, nebo vyživuje děti, nebo má jiné objektivní nutné náklady.

Touto jednou dávkou by byl i nahrazen důchod pro to minimum lidí, kteří by si nebyli schopni naspořit na důchod.

Výsledkem by bylo

  • značná úspora
  • zjednodušení systému
  • zachování jistot

Reforma č.6 – podpora umění či sportu

Umění či sport jsou typické věci, které nejsou nic nezbytného, nicméně pro jednu část lidí je to straně důležité, a pro jinou zase zbytečnost. To zda na něco přispívat či ne by bylo zcela elegantně řešeno crowdfundingovým rozpočtem.

Další formou podpory umění by mohlo být poskytování veřejného prostoru. Umělci by mohli produktovat svá díla, a domlouvat s městy jejich umisťování. Na uměleckých dílech by byly umístěné QR kódy pro rychlé platby, a lidé, kterým by se dané dílo líbilo, by ho mohli finančně podpořit, přičemž vybraná částka by se pak nějakým poměrem rozdělovala mezi umělce, a město.

Výsledkem by bylo

  • na podpoře věcí by nemuseli podílet ti, kteří nechtějí
  • pokud by o určité věci byl zájem, pak by jejich podpora mohla být dokonce výrazně vyšší než dnes
  • města by měla motivaci vystavovat na volných prostranstvích takové umění, které lidem nejvíce líbí

Reforma č. 6 – zřízení dotačního fondu

Prvotní příjem dotačního fondu by byl skrz crowdfungivový rozpočet, nicméně postupně by tento fond měl být finančně víceméně nezávislý.

Aktuálně dotace fungují tak, že občas se dávají do něčeho, co je ztrátové (ale je to dejme tomu v jakémsi veřejném zájmu), a jindy naopak do něčeho, na čem se konkrétní osoby slušně napakují. Čímž nemyslím, že je to forma nějakého podvodu, ale prostě se podpoří nějaký startup, ze kterého vyroste miliardová firma, která vyroste z veřejných peněz, ale zisky privatizuje.

Dotace by tedy měly fungovat spíše formou investic, a sice, že pokud některý z dotovaných projektů uspěje, a bude vydělávat, tak část jeho zisku půjde zpět do dotačního fondu, kde bude moci být využívána k podpoře jiných nových projektů.

Výsledkem by bylo

  • víceméně finanční nezávislost fondu na státním rozpočtu = značná úspora státního rozpočtu
  • zrušení systému socializace ztrát a kapitalizace zisků

Reforma č. 7 – možnost opt outu ze státních služeb pro nízkopříjmové

Myslím, že napříč společností panuje shoda na tom, že státní služby jsou mizerné a drahé. Logickým řešením by tedy byla možnost opt outu ze státních služeb, který je ale často odmítán kvůli tomu, že by ho údajně využili jen bohatí, a v systému by pak nebylo dostatek peněz pro „solidární“ financování služeb pro chudé.

Pro začátek bychom tedy mohli umožnit opt out jenom lidem s maximálně průměrnou mzdou. Přičemž by pak lidé velmi rychle zjistili, že využívat státní služby hrazené z veřejných peněz vlastně není výhodné ani pro většinu nízkopříjmových. Lidé by velmi brzy zjistili, že v soukromém sektoru si mohou dopřát kvalitnějších služeb, za méně peněz.

Aby časem nezvnikla nesmyslná situace, že se na mizerných státních službách budou podílet pouze bohatí lidé, kteří o ně mají nejmenší zájem, by bylo nutné zavést mechanismus, který by postupně umožil opt out všem. Mohlo by to fungovat například tak, že za každého nízkopříjmového, který opt outu využije by se mohl ze státních služeb vymanit i jeden bohatý. A nebo to prostě po pár letech zrevidovat, a pokud by opt out pro chudé fungoval dobře, tak ho jednoho dne povolit pro všechny.

Výsledkem by bylo

  • obrovské zefektivnění služeb, na které má aktuálně monopol stát
  • zachování možnosti využívat státních služeb pro ty, kteří o to mají zájem i do budoucna

Reforma č. 8 – navázání státního rozpočtu na růst HDP

Někde mají v ústavě zakotvenou povinnost mít vyrovnané rozpočty. To mi přijde zbytečně rigidní. Ideálním řešením by podle mě bylo navázání státního rozpočtu na růst HDP. Tzn. že při propadu ekonomiky o 5% by vláda měla možnost se zadlužit o 5%. Naopak při růstu o 5% by měla vláda povinnost 5% ušetřit. Z ušetřených peněz by se do určité míry tvořila rezerva pro horší roky, a následně, když by rezerva byla plná, by byla povinnost o ušetřené peníze v jednom roce naplánovat o to menší daňový příjem v roce dalším.

Reforma č. 9 – hledět na rychlost, nikoliv na cenu či protikorupčnost

Řekněme, že po určité dálnici projede za den 100 000 lidí, a každý den jim to ušetří hodinu času. Celkem tedy 100 000 člověkohodin denně, což při nějaké normálně mzdě řekněme 200,- za hodinu dělá 20 000 000 korun denně.

Pokud se výstavba této dálnice kvůli čemukoliv zpozdí o 1 rok, vzniknou na první pohled neviditelné vícenáklady v hodnotě cca 7mld.

Pokud tedy někdo postaví dálnici rychle, byť ji třeba o 1mld prodraží, je to pořád nesrovnatelně lepší řešení, než 1mld ušetřit díky supertransparentním a superzdlouhavým výběrovým řízením, které stavbu o 1 rok protáhnou.

Do ceny by tedy měly být vždy zohledňovány i tyto na první pohled neviditelné náklady.

Reforma č. 10 – dobrovolná zodpovědnost politiků

V souvislosti s přípravou jednotlivých projektů a crowdfundingu by politici měli možnost udělat nějaký závazek, ať už finanční, vsadit pobyt v kriminálu, nebo cokoliv dalšího.

Pro politiky by tato možnost byla dobrovolná, a nikdo by k tomu nebyl nucen. Na druhou stranu lidé by si mohli při „investování“ do jednotlivých projektů filtrovat podle toho, kde je dána nějaká záruka, a je pravděpodobné, že by spíše peníze nasměrovali tam, kde uvidí větší odhodlání závazek splnit, a tedy i nějakou záruku.

Please rate this

Švejdosova teorie Plundrovacího Potenciálu 2.88/5 (8)

Říká se, že populismus je vítěznou strategií demokracie, a je to v vcelku logické. Co je ale celkovou vítěznou strategií uspořádání společnosti? Podle mě, je to plundrování. 

Klasický graf nabídky a poptávky je podle mě funkční pouze v prostředí s Plundrovacím Potenciálem (PP) 0, tedy v takovém stavu, kdy na trhu existuje zcela dominantní hráč na v oboru Bezpečnost & Násilí, tedy ve stavu, kde existuje stát (který není v rozvratu). 

Ve chvíli kdy slábne dominantní hráč zajišťující Bezpečnost & Násilí, tak PP roste, což vede k tomu, že se rovnovážný bod posouvá směrem doleva nahoru. Tedy za menší množství, je vyšší cena. V extrému, kdy je Plundrovací Potenciál plných 1, se dostáváme do stavu, kdy “zákazník” platí nekonečně vysokou cenu, a naoplátku za ni nedostává nic – neboli, je plundrován. 

Rozdíl mezi rovnovážným bodem při PP0 a PP více než 0, znázorňuje nedobrovolný posun. Tedy část, kterou je kupující nucen zaplatit navíc aniž by chtěl, nebo měl možnost volby, oproti tomu, kolik by zaplatil v klasickém volnotržním prostředí.

Uvedu několik příkladů.
Představme si, že existuje společnost A, která produkuje sůl, a společnost B, která produkuje pepř. Společnost se spolu vyplatí obchodovat, jelikož obě se budou mít lépe, když budou mít k dispozici pepř, i sůl.

  1. Představte si expediční výpravu vyslanou bez armády ze společnosti A, která narazí na společnost B. Výprava zjistí, že společnost B má zásoby pepře, a vzhledem k tomu, že s sebou výprava nemá armádu, tak je její Plundrovací Potenciál 0. Je tedy velmi pravděpodobné, že se tyto společnosti domluví na vzájemně výhodném obchodu.
  2. Představme si stejnou situaci, s tím, že výprava má s sebou armádu, a společnost B armádu nemá. Nehledě na to, že by spolu pořád mohli v klidu uzavřít oboustranně výhodný obchod, tak se spíše stane to, že výprava využije svůj PP a pepř si vezme, jelikož je to v danou chvíli ještě výhodnější, než uzavřít dobrovolnou směnu. A následně se ještě stane některá z dalších možností
    – obyvatele společnosti B budou pobiti (aby nehrozila odveta z jejich strany)
    – obyvatele společnosti B budou zotročeni (aby z nich společnost A těžila dlouhodobě)
    – s obyvateli společnosti B bude uzavřena jakási dohoda o (ne)plundrování, spočívající v tom, že je společnost A bude pravidelně navštěvovat, a brát si část jejich produkce (je to tedy variace předchozí varianty), přičemž dohoda bude ještě zřejmě obsahovat nějakou klauzuli o tom, že společnost B nesmí zbrojit

    Naopak co se zcela určitě nestane je to, že by spolu tyto společnosti v budoucnu obchodovali na bázi dobrovolné směny.
  3. Společnost A vyšle expediční výpravu s armádou o síle 100, a narazí na společnost B s armádou o síle 20, což znamená, že PP není 1, ale něco mezi 0 a 1. Rozdíl síly armád nemusí nutně znamenat to, že společnost A zlikviduje společnost B. Nicméně je to faktor, který se projeví na grafu nabídky a poptávky. Tzn. i pokud se domluví na nějaké formě obchodu, tak zcela určitě ten obchod nebude oboustranně tak výhodný, jako v případě č. 1. A to ani nemusí být tak, že by společnost A použila nátlak a výhružky. Zkrátka společnost A přirozeně bude nabízet méně, zatímco společnost B vědoma si situace bude přirozeně nabízet více. Zkrátka vědomí společnosti A, že má sílu na to společnost B zlikvidovat a zotročit, hraje určitý vliv při jejím rozhodování. A stejně tak vědomí společnosti B, že mohou být zlikvidováni ovlivňuje zase jejich rozhodování. Čím více bude narůstat PP, tím spíše dojde k úplnému zplundrování, než k uzavření obchodu.

Uvažujme ještě jiný příklad, a sice, že existují společnosti X a Y, přičemž společnost X je superbohatá (bohatství 1000; armáda 100), a společnost je sice méně vyspělá, méně bohatá, ale má větší armádu (bohatství 200; armáda 250). V klasickém tržním prosředí při PP0 by se nabízela situace, kdy si společnost X za úplatu od společnosti Y bude kupovat ochranu, což bude pro obě společnosti výhodné. Nicméně vzhledem k tomu, že společnost Y má výrazně větší armádu, tak její PP je nenulový, a při zvažování způsobu generování zisku, tedy do hry vstupuje možnost, společnost X zplundrovat, a naprosto zásadním způsobem zvýšit své bohatství.

Aktuální výdaje států na obranu, jsou kolem 2% HDP, takže by se nabízelo, že běžná cena, kterou by společnost X byla ochotna nabídnout společnosti Y za ochranu, by byla okolo 20.
Na trhu s PP0 by společnost Y zvažovala pouze to, zda je pro ni výhodné, poskytovat obranu za 20, a třeba by dospěla k tomu, že ano, tak by společnosti X a Y uzavřely obchod, protože by tím obě dvě maximalizovali svůj užitek.

Vzhledem k tomu, že PP je ale v tomto případě nenulový, tak společnost Y zvažuje 2 možnosti.

  1. Chránit společnost X za cenu 20, na čemž by měli přiměřený zisk, řekněme 10. 
  2. Zplundrovat společnost X a získat 1000 mínus náklady boj, takže čistý zisk, řekněme třeba 500 – 700, což je 50x až 70x více než při tom uzavřít obchod.

Z tohoto příkladu vidíme, že plundrování je extrémně výhodné, a je velmi nepravděpodobné, že by spolupráce, bohatých společností s dobře vyzbrojenými společnostmi mohla fungovat na bázi klasických volnotržních principů. 

Bohatá společnost, spoléhající se na to, že ji za úplatu budou chránit chudí válečníci, by tedy byla asi docela naivní. Jako řešením se tedy jeví to, že každá bohatá společnost, bude muset spoléhat primárně na to, že se ubrání sama, a tedy investovat značné prostředky do vlastní armády. Vidíme z toho tedy to, že Bezpečnost & Násilí není obor jako každý jiný, ale je to obor, kde trh nefunguje, resp. je značně deformován Plundrovacím Potenciálem. Je to obor, kde společnost musí být soběstačná, a nemůže se spoléhat na to, že si to pořídí na trhu, tak jako třeba auto, banány, či cokoliv jiného.

Další problém je v tom, že ve společnosti s nenulovým PP fungují tržní mechanismy zcela obráceně, než na trhu. Zatímco na trhu s PP0 firmy, které poskytují špatné služby, o které není dostatečný zájem zanikají, tak na trhu s nenulovým PP naopak prosperují ti největší grázlové, jelikož obrovským způsobem bohatnou na plundrování.

V minulém příkladu uvažujme ještě společnost Z, která má stejné bohatství a armádu, jako společnost Y, a zatímco Y bohaté společnosti typu X plundruje, tak Z je hodná, a chová se, jakokdyby její PP byl 0, tedy poskytuje společnostem typu X ochranu za cenu kolem 20. 

Zatímco na začátku je vzájemný PP mezi Y a Z nulový, protože mají stejnou sílu, tak se velmi rychle dojde do stavu, kdy Y bude výrazně bohatší a silnější, jelikož zatímco společnost Z vydělává férových a udržitelných 20, tak Y z jednoho kvalitního nájezdu vydělá 1000, což jí umožní rozšířit svou armádu, a hned vzápětí zplundrovat i společnost Y, čímž co? Opět rozšíří svoje bohatství, a následně i armádu.

Aby tedy svět mohl stabilně fungovat, musel by dle mého názoru každý jednotlivec, a každá společnost investovat do své obrany minimálně tolik, aby útok na ně byl nevýhodný. To neznamená, že se každý musí být schopen ubránit komukoliv, ale že se to útočníkovi zkrátka nesmí vyplatit. Tedy společnost X by při bohatství 1000, měla dát na armádu alespoň 1000, tedy aby když na ni někdo zaútočí, tak aby stejných 1000, které získá z dobití ztratil při samotném boji, neboli, aby svůj ZP (Zpludrovací Potenciál) srazil na 0, do stavu, kdy má plundrování větší ztráty, než zisky, a je tedy opět výhodné spíše fungovat na bázi dobrovolné směny. Zplundrovací potenciál lze tedy vyčíslit jako rozdíl mezi náklady nutnými na své dobití, a bohatstvím, které dobyvatel po dobití získá. 

Z toho dle mého názoru vyplývá, že společnost bez monopolu na násilí ve výsledku bude fungovat velmi neefektivně, protože bude muset strašně moc zbrojit, což vede k tomu, že územní celky s monopolem na násilí jsou schopny fungovat efektivněji, a tedy i lépe prosperovat, což v praxi vede k tomu, že na každém kousku světa existuje někdo, kdo tam má monopol na násilí – zpravidla stát. 

To by bylo k teorii asi vše. Nyní se podívejme na realitu.

Dříve se jezdilo ochytávat do afriky černochy, za účelem jejich zotročení. Dělo se to proto, že jejich Zplundrovací Potenciál byl vysoký, jelikož jejich odchyt byl poměrně jednoduchý, a zároveň práce, kterou byli schopni vykonat byla poměrně velká. Stručně řečeno, se to vyplatilo.

Nyní se to již neděje. Nejde myslím ani tak o to, že jejich odchyt by byl složitější (vzhledem k vojenské a technologické převaze USA spíše naopak), ale proto, že práce, kterou je otrok schopen vykonat je velmi malá v poměru k jiným dostupným technologiím. Jeden traktor, či kombajn, je podle mě schopen nahradit práci minimálně několik stovek otroků, takže v podstatě by člověk jenom za výkrm otroků, musel dát více, než kolik ho stojí provoz traktoru. Stručně řečeno se to již prostě nevyplatí.

Dříve probíhala kolonizace, při které bylo většinou původní obyvatelstvo vybito. Dělo se to proto, že původní obyvatelstvo většinou mělo značné bohatství (půdu, zlato, já nevím co ještě), a zároveň nebylo schopno efektivní obrany. Neboli jejich ZP byl vysoký, a jejich plundrování tedy bylo výhodné.

Nyní se to již moc neděje, protože ZP z důvodu obou faktorů klesl. 

Dříve jezdili vikingové na loupežné výpravy. Byli sice chudí, a nevyspělí, nicméně uměli dobře válčit, a proto pro ně bylo velmi výhodné terorizovat své okolí. Nyní se to již také neděje, jelikož to také není jakkoliv rentabilní.

Ještě poměrně nedávno byli židé zplynováváni a jejich majetek zabavován. Opět to bylo proto, že to bylo výhodné. Náklady na to byly příliš nízké, a výnos příliš velký, než aby tomu nacisté byli schopni odolat. 

Prosím, nikdo mi netvrďte, že se to dříve dělo proto, že lidé byli jiní, a nevěděli, že je to špatné. Samozřejmě si všichni museli uvědomovat, že někoho zabít, a sebrat mu jeho majetek není správné. Nicméně bylo to prostě tak výhodné, že morálka musela jít stranou.

Koneckonců se jisté formy plundrování dějí i dnes. USA už nepořádá výpravy do Afriky pro otroky, protože to se už nevyplatí, nicméně podnikají útočné výpravy na Blízký východ pro ropu.

Jistá forma kolonizace také stále probíhá např. při vyhánění domorodců z pralesů. Půda, kterou tam obývají je zkrátka příliš cenná, než aby tam lidé byli schopni nechat domorodce žít. 

Ne lidé dříve prostě nebyli jiní. Nyní sice máme dotykové telefony, 5G internet, atd. nicméně lidé jsou v jádru pořád stejní, a budou dělat to, co je výhodné.

Celkový vývoj světa se myslím také odehrával v souladu s mojí teorií – tedy, že na každém kousku světa vývoj nevyhnutelně dospěl do stavu, kdy tam vznikl monopol na násilí. On totiž nikdo nechce mít konkurenci. Akorát ale když podnikáte mimo obor Bezpečnost & Násilí, tak nemůžete konkurenci fyzicky likvidovat. Proto v jiných odvětvích může fungovat zdravá konkurence, kdy na jednom území existuje více firem, poskytující stejné služby. V oboru Bezpečnost & Násilí to ale nejde, jelikož pro dominantního hráče je vždy výhodnější, konkurenci fyzicky likvidovat. Koneckonců toto můžeme vidět na tom, jak fungují různé gangy. Ty gangy se primárně neživí násilím, ale třeba prodejem drog, nicméně pokud v daném místě není efektivně fungující monopol na násilí, tak je pro ně násilí druhotným businessem, který využívají zejména v konkurenčním boji. Gangsteři, stejně tak jako expediční výpravy v prvním příkladu nejsou úplně hloupí, že by se museli při každém střetu hned postřílet, nicméně právě proto, že nejsou úplně hloupí budou výhodnost i pro tuto možnost vždy zvažovat. Nejsem žádný odborník na gangy, ale mám zato, že situace, kdy na jednom území působí více, vzájemně si konkurujících gangů zkrátka nenstává. Buď je slabší gang zlikvidován, nebo dojde k rozdělení území tak, aby na každém území měl svůj gang monopol na násilí.

Efekt, kdy si gangy porcují území můžeme vidět v historii celého světa. Výchozím stavem na každém kousku světa bylo bezstátní prostředí, kde nikdo nevládl. Nicméně jak se svět postupně osidloval, tak došlo k tomu, že každý kousek světa někdo ovládl, a všude tam, kde se potkalo více skupin lidí došlo k tomu, že to tam ovládl nikoliv ten nejchytřejší, nebo ten kdo nejvíce ctí morální principy, ale ten kdo byl nejefektivněji schopen páchat násilí. Postupem času z toho vznikly státy, které v tradici terorizování svého území pomocí síly pokračují dodnes, a stejně tak jako gangy si udržují monopol na násilí na svém území.

Snad ještě lepším příkladem, než tím z reálného světa mohou být příklady z her. End-game stav v podstatě každé onlinovce založené na osidlování světa je vždy jak přes kopírák stejný. Vznikne tam dominantní aliance, která terorizuje celý server. Popř. pokud je mapa dostatečně velká, a ve hře neexistují teleporty atd. pro okamžité přeskakování do vzdálených lokací, tak je konečný stav takový, jako je současně na Zemi, tedy že každý alespoň trošičku perspektivní kousek mapy je terorizován nějakou jinou aliancí (státem), ale místa, kde by si člověk mohl v klidu žít, tak aby mu ostatní dali pokoj, vyjma odlehlých míst v horách, či podvodních jeskyní v podstatě neexistují – a často ani tam ne. 

Argumentem pro volnotržní fungování bezpečnostních agentur, které by přesně tomuto zabránily je ten, že si každý může platit nějaké bezpečnostní agentuře, a ta bude dohlížet na jeho bezpečnost, a vymáhat jeho práva. 

Problém je ovšem ten, že nikde v reálném světě k tomu nedošlo, a ani ve hrách k tomu nedochází, protože terorizování a plundrování je zkrátka neuvěřitelně výhodné. Pokud má tedy někdo takovou sílu, že by byl schopen efektivně dohlížet na dodržování bezpečnosti a vymáhání práv, tak je velmi pravděodobné, že sklouzne k tomu, že svou sílu využije spíš k plundrování, silný hráč v oboru Bezpečnost & Násilí totiž nemusí tak, jako podnikatelé v jakýchkoliv jiných oborech spoléhat na to, že bude nabízet dobrou službu za rozumné peníze, a to mu přivede zákazníky, kteří u něj dobrovolně utratí peníze. On je může donutit. To je rozdíl od toho, když prodáváte banány – ty prostě nikomu silou nevnutíte.

Hraním onlinovek jsem strávil poměrně hodně času, a musím říci, že jsem se nikdy nesetkal se situací, že by si dominantní hráč na daném území nechal od někoho platit výpalné za ochranu. Je to proto, že to prostě není výhodné. Pokud máte velkou armádu, a bohatého souseda, je nejvýhodnějším modelem souseda zkrátka zplundrovat. Pokud byste si měli nechat platit za ochranu, tak se vám nevyplatí dělat to za pář šušňů, ale řeknete si třeba o 80-90% jeho produkce.
V principu tedy nastávají 2 situace. Buď se sousedem spojíte, a bude spolu plundrovat ostatní sousedy, nebo se nespojíte a zpludrujete vy jeho. Nějaké poklidné žití vedle sebe je utopie. K poklidnému soužití dvou sousedů může dojít ve chvíli, kdy jsou oba pacifisté, budují si svoje městečko, a nemají ambice srát se do ostatních. Problém je ten, že pak vás oba dva velmi brzo zplundruje někdo jiný, a pořádně se na tom napakuje.

Volnotržní poučka by zněla, že válčení je nevýhodné, a že lidé na volném trhu, kteří nebudou válčit, a budou mezi s sebou obchodovat, budou bohatnout rychleji, než ti co válčí. Problém je ten, že válčení je nevýhodné pouze ve chvíli, kdy válčíte proti podobně silnému soupeři. Pokud se však rozhodnete válčit jenom proti těm, kteří mají výrazně slabší armádu než vy, je válčení naopak extrémně výhodné. To tedy přirozeně vede k tomu, že plundrovači ve výsledku bohatnou sílí rychleji, než ti co poklidně obchodují.
Je tu tedy vidět v podstatě obrácený jev, než na volném trhu v jakémkoliv jiném odvětví, kde to běžně funguje tak, že prosperují ti, co poskytují nejlepší služby, zatímco na trhu v oblasti Bezpečnost & Násilí vyhrává ten, kdo je schopen nejefektivněji plundrovat.

Ty hry mi přijdou skoro lepší případ pro ilustraci toho, že ve společnosti je páchání násilí vítězná strategie, než příklad z reality, jelikož u té reality člověk může říci, že se lidstvo za tu dobu nějak vyvinulo, zlepšilo své poznání atd., a že kdyby se to nyní zresetovalo do výchozího stavu, tak by společnost dospěla do jiného stavu, než je nyní. 

Jenže ve hrách se resetování děje denodenně. Každý den vznikají nové servery, a koncový stav na serveru je vždy stejný. Nikdy ho neovládne dobrák, který se všemi obchoduje, a armádu používá jenom k obraně. Vždy vítězí ti, co efektivně terorizují okolí. Udržovat si armádu jenom kvůli obraně proti potenciálnímu útoku je totiž v podstatě plýtvání zdroji.

Ještě nabízí otázka, proč se ve hrách nerozmáhá forma plundrování typu placení výpalného / daní, tak jako to dělají státy v realitě. Ten důvod je myslím pouze technického rázu, a sice, že hry na to nejsou uzpůsobeny. Byl by to koneckonců poměrně zajímavý experiment, vytvořit hru typu Travian, Ark, apod, kde by byla implementována možnost zdanění. Jsem si téměř jist, že výsledek by pak vypadal stejně jako v reálném světě. Tzn. že plundrování typu zničit a ukrást, by se ve značné míře přesunulo do daní. 

Dospěl jsem tedy k závěru, že ve společnosti, kde neexistuje monopol na násilí, by tento monopol dříve či později vždy vznikl, a že by ho ovládal ten nejprotřelejší grázl, který je schopen nejefektivněji páchat násilí a plundrovat, což není moc dobrá představa. 

V kontextu toho, se začínám přiklánět k tomu, že je ve výsledku dobré, aby monopol na násilí ovládal stát, kde to to co je pro stát v jakémkoliv jiném odvětví překážkou – tedy jeho neefektivita, je v tomto případě jeho devizou. Protože pokud má mít někdo monopol na páchání násilí, tak je myslím dobré, když to bude někdo, kdo to bude neefektivně a těžkopádně. 

Plundrovat či neplundrovat.. 

Myslím, že pro společnost jako celek by nepochybně bylo výhodné, domluvit se na tom, že se plundrovat nebude. Bohužel je to myslím stejné, jako při tzv. vězňově dilematu, a tedy, že i přesto, že pro společnost jako celek je výhodné dohodnout se na neplundrování, tak pro každého jednotlivce je výhodné tuto dohodu porušovat. 

Please rate this

Střízlivé hodnocení Babiše 4.41/5 (22)

Andrej Babiš profituje na dojení státu, což je dle mého názoru svinstvo, nehledě na to jestli to dělá v mezích zákona nebo mimo ně. Lidé nejdříve musí nedobrovolně odevzdat své peníze státu, a lidé typu Babiše si je pak umí od státu zinkasovat. V principu je to krádež, ale tím že je to zprocesováno skrz stát, tak to tak lidé nevnímají. Způsob, jakým získal Agrofert je také přinejmenším pochybný.

Za komunistů byl STBák, nyní je čerpač. Andrej Babiš je etalon prospěchářství, a zjevně se dokáže přizpůsobit jakémukoliv systému. Na jeho morálním profilu nejsem v podstatě schopen najít cokoliv kladného.

Otázkou však je, zda je morální profil nějak důležitý k tomu, aby mohl být někdo dobrým premiérem. Podle mě ne. Samozřejmě je to velký důvod na něj nadávat, ale v principu myslím, že schopný grázl, který jde do vlády čistě kvůli svému prospěchu, může klidně vládnout lépe, než někdo, kdo pomyslnou cestu do pekla bude dláždit těmi nejlepšími úmysly. Tím ovšem netvrdím, že by Babiš dobrým premiérem byl (vyhodnocení premiérů na konci článku).

Kolik nás Babišovi levárny stojí

Nejvíce propíraná Babišova kauza, a sice Čapí hnízdo, kde jde o 50 milionů, je sice zajímavá tím, že je tu šance, byť malá, že Babiš skončí tam kam dle mého názoru patří – tedy za mřížemi, ale na druhou stranu jde opravdu o drobné.

V kauze ovšem vůbec nejde o Babiše. To, co Babiš udělal je totiž poměrně zřejmé asi každému – a sice že se jakožto miliardář a jeden z nejbohatších Čechů se obohatil o 50 milionů z kapes daňových poplatníků, kteří většinou ani za rok nevydělají to, co on za den. To je prostě fakt, a na tom není co řešit.

To o co v kauze jde je, jestli prasárna co AB udělal je v souladu se zákonem, nebo nikoliv. Jestli Babiš nakonec skončí nebo neskončí v kriminálu na jeho morálním profilu nic nezlepší ani nezhorší. Naopak nám to ale velmi názorně ukáže, jak moc nemorální je současný stát.

Daňový poplatník by se měl ale spíše než na Čapí hnízdo zaměřit na to, kolik celkově Babiš z jeho kapes načerpal.

Zde můžeme vidět, graf ze stránky babis-dotace.cz, který je provozovaný Piráty. Graf se snaží zcela lživě vzbudit dojem, že do roku 2012 Babiš kumulovaně načerpal na dotacích čistou nulu, a že začal čerpat až, když vstoupil do vlády.

Pokud se koukneme na jiný graf, tak uvidíme, že Babiš velmi hbitě čerpal už před vstupem do politiky, k čemuž mu dopomáhaly z velké části právě ti, kteří ho nyní kritizují.

Z grafu vidíme, že Babiš plní svůj program velmi dobře, jelikož s jeho vstupem do vlády je spojeno navýšení čerpání o cca 400 milionů ročně. K tomu nutno připočíst odpuštěné daně, a zisky z prodeje státem vynucovaného prodeje biopaliv.

I přesto, že peníze ze státní pokladny proudí k Babišovi rychleji než dříve, tak je nutné říci, že kumulovaně k němu doteklo podstatně více peněz za vlád ODS, TOP09, KDU-ČSL, LIDEM či ČSSD. A byly to právě předchozí vlády, které dříve šly Babišovi na ruku, a zcela zbytečně navyšovaly povinný podíl biopaliv. Pokud tedy chceme nadávat na Babiše že si přihrává státní peníze, měli bychom nadávat i na vlády, které to dělali před ním. Jak Babiš, tak předchozí vlády soustavně poškozovali daňové poplatníky. Na rozdíl od předchozích vlád, je Babiš alespoň chytrý, a plní svoje kapsy, a ne někoho cizího.

I když vezmeme celkovou sumu, kterou Babiš aktuálně transferuje z kapes daňových poplatníků do těch svých, tak to máme necelé 2 miliardy. Vydržování Babiše tedy tedy stojí méně, než roční útrata běžného občana za hajzlpapír. Pravda, že peníze utracené za prostředek, se kterým si utřete zadek jsou zjevně lepší investicí než do někoho, kdo to samé dělá s vámi, ale objektivně vzato, když bude mít člověk o 200,- Kč za rok méně či více, tak se jeho život nezhorší ani nezlepší. Zahrnovat Babišovo čerpání do úvah o tom, jestli je dobrý či špatný premiér se tedy jeví jako zbytečné.

Babiš dokonce stojí méně, než zcela absurdní stravenkový business, který se nyní Babiš rozhodl zastavit, čímž se pro daňového poplatníka stává jeho bilance automaticky kladná.

Pokud srovnáme výdaje na Babiše třeba s výdaji OZE, neboli solární barony, které dělají 40mld ročně, tak se dostaneme do úplně jiné ligy. Pokud se k vládě dostanou zelení šílenci (což už bohužel opravdu nejsou jenom Zelení), tak se těch 40mld může velmi rychle klidně zněkolikanásobit (viz. propočty přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku), což následně udělá desetitisícové díry v ročním rozpočtu, které už většina běžných lidí dost pocítí.

Podporu OZE také nezavedl Babiš, nýbrž vlády před ním.

Je Babiš ohrožení pro demokracii?

Babiš je dle mého názoru čirým produktem systému. Je totiž schopen se jakémukoliv systému přizpůsobit, a využít ho k tomu, aby mohl parazitovat na ostatních.  Za komunismu byl STBák, později vydělal na šméčkách (nicméně jak se zdá v souladu se zákonem) se státem vydělal první peníze, ty investoval zpět do politiků, kteří mu umožnili skrz dotace bohatství znásobit. A nyní, když už je ve fázi, kdy neví, co s penězi, je logickým krokem, že chce moc, a k tomu mu dokonale slouží současný demokratický systém, který mu za stovky milionů (pro Babiše relativně nepodstatná suma) umožňuje si ji koupit.

Říká se, že řetěz je jen tak silný jak je silný jeho nejslabší článek. Podobně to vidím s prohnilostí systému – tedy, že systém je tak prohnilý, jak největší grázlové, kteří na něm profitují.

Babiš poukázal na obrovské nedostatky, které současná demokracie má, a za to bychom mu měli být vděční. Bojovníci za demokracii by si to měli vzít k srdci, a demonstrovat za to, aby se systém změnil, tak aby možnost takovéhoto jednání eliminoval, nikoliv proti jedné konkrétní osobě, protože systém okamžitě vyprodukuje někoho, kdo ho nahradí. Resp. takových lidí už čeká spousta ve frontě.

Babiš si zkrátka šel do politiky vydělat, a to se mu daří (viz. rostoucí dotace a daňové úlevy pro jeho firmy). Že by byl ale jakkoliv nebezpečný pro demokracii si nemyslím. Nezaznamenal jsem jediný zákon, který by k jejímu omezování či potlačování vedl. Koneckonců proč by to dělal. Na současném systému se daří skvěle profitovat – patří mezi nejbohatší lidi v zemi, a zároveň mezi nejoblíbenější politiky. Tento systém mu tedy dokonale vyhovuje, a tlakem na jeho změnu by mohl rozhodně o víc přijít než získat.

Teď se pojďme podívat jak si Andrej Babiš vede v mém hodnocení premiérů posledních vlád..

Andrej Babiš 2017+

  • mluvil o snižování daní a byrokratické zátěže
  • zvyšoval daně
  • zvyšoval zadlužení státu
  • zvyšoval byrokratickou zátěž
  • zvyšoval počty státních zaměstnanců

Bohuslav Sobotka 2014-2017

  • zvyšoval daně
  • zvyšoval zadlužení státu
  • zvyšovat byrokratickou zátěž
  • zvyšoval počty státních zaměstnanců

Petr Nečas 2010 – 2013

  • mluvil o snižování daní a byrokracie a o nutnosti štíhlého státu
  • zvyšoval zadlužení státu
  • zvyšovat byrokratickou zátěž
  • udělal z pojmu „pravice“ sprosté slovo

Mirek Topolánek 2006-2009

  • mluvil o snižování daní a byrokracie a o nutnosti štíhlého státu
  • zvyšoval zadlužení státu
  • zvyšovat byrokratickou zátěž
  • zvyšoval výdaje na státní zaměstnance

Ke grafu lze ještě doplnit, že v roce 2018 to bylo 453 000 a 2019 470 000.

Lze tedy shrnout, že všechny vlády včetně Babiše občanům škodili. Za žádné vlády nebyly lidé spokojení s důchody. Za žádné vlády nebyli lidé spokojeni s výší daní. Za žádné vlády nebyli lidé spokojenosti s úrovní zdravotnictví. Za žádné lidé nebyli spokojeni s fungováním státních podniků. Za žádné vlády nejezdili vlaky včas. Za žádné vlády nebyly kvalitní silnice. Všechny vlády žily na úkor příštích generací.

Babiš není eurofanatik, ani vítač, což je jeho velký plusem, a osobně ho tedy v kontextu dnešních politiků řadím spíše k těm kladným.

To ovšem nic nemění na tom, že jako člověka ho nemám rád, a nechci ho podporovat, a proto už asi 5 let poměrně důsledně bojkotuji jeho produkty.

Please rate this

Co vlastně garantuje Základní listina práv a svobod 3.8/5 (5)

Základní listina práv a svobod je dokument, kterým spousta lidí šermuje, a zdá se, že opravdu věří, že jim něco zaručuje. To je samozřejmě pouhou iluzí.

Pojďme se podívat co se tam vlastně píše.

Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Hned první článek je nesmysl. Lidé zcela nedobrovolně musí dělat celou řadu úkonů. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést to, že lidé více než 50% svého výdělku, musí věnovat státu. Zároveň nevím co má společného se svobodou to, že člověk může jít do kriminálu zato, že si na své zahradě, pro vlastní potřeby pěstuje pár kytek konopí. Svobodní tedy lidé zcela určitě nejsou. Rovni v právech si nejsou také nejsou, neboť existují různé (anti)diskriminační zákony, které určité skupiny obyvatel z(ne)výhodňují.

Článek 2
(1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Demokracii lze v podstatě považovat za ideologii, takže tento odstavec popírá sám sebe.

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Stát ale může zavádět libovolné zákony, tzn. tento odstavec negarantuje nic.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Zároveň každý pošuk, který sežene 101 resp 120 hlasů, může zavádět libovolné zákony. Opět tedy není garantováno nic.

Článek 3
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Pakliže jste fanda nacismu, tak se na vás tento článek nevztahuje. Zároveň nic nebrání tomu, postavit na úroveň nacismu jakýkoliv jiný politický směr. Opět tedy není garantováno nic nikomu.

Článek 4
(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Na první pohled dobré. Na druhý už horší. Základní práva a svobody se totiž většinou odvolávají na to „pokud to neupravuje speciální zákon“. Tzn. pokud to speciální zákon upravuje, tak i kdyby nenaplňoval podmínku, že zachovává základní práva a svobody, tak ji začne naplňovat tím, že vznikl. Což je koneckonců i napsáno hned v dalším odstavci.

(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Neboli, když chcete s občany vyjebat, je nutné na to udělat speciální zákon, a ne zneužívat nějaký, který k tomu určený není.

Článek 6
(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Ok, konečně nějaké právo, které nemá nějakou výjimku.

(2) Nikdo nesmí být zbaven života.

Ještě je to pro jistotu upřesněno.  Palec nahoru.

(3) Trest smrti se nepřipouští.

Základní listina práv je super!

(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Ajaj..Vše výše zmíněné tedy opět platí jen do doby, dokud nevznikne zákon, který to povolí. Už si zase nemyslím, že ZLSP je super.

Článek 7
(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

Opět garance platí jen do doby, než na to vznikne zákon. Příklad za všechny např. nahrávání a uchovávání každého telefonního hovoru po dobu 6ti měsíců.

Článek 9
(1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:
……

Výjimky číslo 1 – asi 250…

Článek 10
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Pro případ, že by fráze „pokud to neupravuje zákon“ už někdo prokoukl, obsahuje ZLSP i poněkud lišáčtější formulace. Hádejte kdy se zásah do soukromí přestává být neoprávněný.. něco mi říká, že ve chvíli, kdy na to vznikne zákon.

Článek 14
(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.
(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.

Opravdu?

Takhle by se dalo pokračovat až k poslednímu článku 44. Obsah ZLSP lze tedy shrnout asi takto

  • věty, které popírají samy sebe
  • lži
  • odstavce, které sou popírány jinými odstavci
  • garance, které jsou ale platné jen do doby,  než vznikne zákon, který je upravuje

A kdyby se tam náhodou našla nějaká opravdová garance, tak je dobré si uvědomit, že ZLSP není něco co spadlo z nebe, ale je to jen právnický text, který může tuším 120 poslanců jakkoliv změnit.

Please rate this

Největší úspěch levicové propagandy 4.3/5 (10)

Zde je jednoduchá hádanka: Komunisté a ČSSD toho mají velice málo. ODS toho má hodně, Svobodní ještě více a DSSS úplně nejvíce. Co to je za hodnotu?
Přestože nikdo není schopen takovouto hodnotu najít, tak lidé přijímají pravo-levou politickou mapu, která přesně s touto neexistující hodnotou počítá. Zatímco na levici lidé obecně řadí KSČM a ČSSD, tak na pravici řadí ODS a Svobodné, a na extrémní pravici, řadí DSSS.
Toto je podle mě bezkonkurenčně největší úspěch levicové propagandy.
 
Pokud se budeme snažit onu tajemnou hodnotu najít, tak jich můžeme najít hned několik, které budou velice dobře vycházet. Např. velikost státu (extrémní levice = totalitní stát, montující se naprosto do každého aspektu lidského života; extrémní pravice zcela minimální stát, který lidem ponechává plnou svobodu, resp. žádný stát).
Použít bychom mohli také míru svobody jednotlivce (extrémní levice = nulová svoboda jednotlivce – totalita; extrémní pravice = maximální svoboda jednotlivce – opak totality).
 
Oba zmíněné případy fungují na všechny strany kromě DSSS.
Aby nám vyšla DSSS extrémně v pravo, museli bychom na pravo-levou osu dosadit něco zcela jiného. Třeba rasismus. Pak by ovšem politická mapa vypadala zcela jinak, v podstatě všichni kromě SPD by byli extrémní levičáci.
 
Ať na pravo-levou osu dosadíme cokoliv, tak umístění DSSS vedle Svobodných, tak jak je to nyní běžně prezentováno a přijímáno nikdy nebude dávat smysl, a to kvůli tomu, že DSSS má v principu stejný program jak socani, akorát je okořeněn rasismem a nacionalismem. Tedy v podstatě v protikladu tomu, co hlásají Svobodní, nebo ODS.
Podívejme se ještě, jak se žilo v Německu za Hitlera.
  • Podniky se sice neznárodňovaly, ale vlastníci museli poslouchat diktát ústředních orgánů.
    – To lze považovat za předstupeň krajní levice, která by šla ještě o kousek dále, a podniky znárodnila.
  • Ekonomika byla tažena kupředu nikoliv soukromými podnikateli, ale pomocí státních zakázek, financovaných dluhem a inflačními penězi.
    – To patří mezi tradiční levicové metody.
  • Nacistické Německo je označováno za totalitní režim.
    – Totalitní režim, zasahuje do každého aspektu lidského života, a je to přesným opakem toho, co prosazují pravicové strany. Totalita je v podstatě synonymem pro krajní levici.

Pravda je, že Hitler byl proti komunistům, kteří jsou extrémní levice. Usuzovat z toho ale, že to z něj automaticky dělá krajního pravičáka, je přinejmenším pitomé. Komunisté prostě byli politickou konkurencí, a Hitler je zakázal stejně tak, jako všechny ostatní strany. Co se týče jeho reálné politiky, tak ta měla s komunisty mnoho společného.

 Je možné diskutovat o tom, jestli byl Hitler extrémně levicový, nebo jenom „normálně“ levicový. Ale řadit ho napravo, nebo dokonce extrémně napravo, je zcela mimo jakoukoliv realitu.
Levičákům se tento mýtus samozřejmě velmi hodí, protože kdyby lidé přijali myšlenku, že veškerá velká zvěrstva byla páchána výhradně levicovými režimy, tak by jim to na PR moc nepřidalo.

Please rate this

Dvojí metr na demagog.cz 5/5 (8)

Rakušan zde tvrdí, že Babiš zcela nesmyslně pouští ministra zdravotnictví do Finska v sílící koronasituaci, a demagog mu zcela demagogicky dává za pravdu.

Vojtěch sice do Finska míří, nicméně informace, že by tam měl nastoupit 1. listopadu byla vyřčena 7.10.2021, tedy ne v době sílící koronasituace, jak tvrdí Rakušan.

Zároveň není pravda, že by Babiš Vojtěcha do Finska „pouštěl“, jelikož to by znamenalo, že by tam Vojtěch už musel být, což není.

Rakušan zkrátka ohýbá realitu tím způsobem, že se snaží navodit dojem, že dnes, v aktuální situaci (kdy jsou covid čísla několikanásobně vyšší, než byla v době, kdy o tom Babiš mluvil), Babišův ministr zdravotnictví končí, a jede místo toho dělat velvyslance ve Finsku.

 

Snaha najít potvrzující tvrzení vs snaha najít vyvracující tvrzení

Rakušan mluví o „až“ 100 miliardách, které chce ušetřit koalice SPOLU, přičemž SPOLU chtěli prokazatelně ušetřit 120 miliard.

Demagog ovšem, aby mohl dát Rakušanovi za pravdu, se odkazuje na nějaký rozhovor, kde Fiala mluvil už o 100 miliardách. Nicméně Rakušan mluvil o XX miliardách, tzn. je nutné aplikovat nejvyšší číslo, o kterém kdy SPOLU mluvilo, což je 120, resp. 125 mld.

 

Tolerance v číslech..

Zatímco u pravdoláskařů je tolerována odchylka i 10%, tak u Zemana není tolerována ani odchylka 3%.

Jiří Pospíšil se ve svém výroku seknul o 3 procentní body z 30ti, tedy o 10% a výrok je hodnocen jako pravdivý.

Mikuláš Peksa z Pirátů zase podstřelil dobu výstavby jaderných elektráren o 6,5%, i tak to ale demagog akceptuje jako pravdivý výrok.

Naproti tomu se Miloš Zeman sekl o 5 pozic ze 162, tedy o 3%, nicméně tento výrok je hodnocen jako nepravdivý.

Neurčité období..

Zatímco u progresivistů jsou výroky odvolávající se na určité údaje ověřovány tím způsobem, že se hledá vhodný zdroj, na který by se tvrzení dalo napasovat, tak u politiků pro „horšolidi“, je to přesně naopak, a hledá se tedy zdroj, který by dané tvrzení vyvracel.

Zatímco v případě Hřibova a Fialova tvrzení, se Demagog snaží najít to správné období, na které by se údaj dal napasovat, aby byl pravdivý.

Tak v případě Tomia Okamury je naopak striktně odkazováno na jednu konkrétní, nejnovější statistiku.

Či zde..

Doslovná přesnost vs reálný smysl výroku

Zatímco u havlistů jsou tolerovány i poměrně velké nepřesnosti, tak u Zemana je vyžadováno naprosto přesné vyjadřování.

V případě Jiřího Pospíšila je demagog při výkladu velmi benevolentní, a zaměnění (dle mého názoru poměrně zásadní) dělání prohlídek proplouvajících lodí za blokování průplavu označuje za pravdivé.

U Petra Gazdíka je demagog benevolentní také a i přesto, že tvrzení „nikdo neví co vykonává“ by s klidem šlo označit za nepravdivé, protože minimálně dotyčný sám to ví, označuje výrok za pravdivý.

Jak vyplývá z odůvodnění u výroku níže, tak Zeman slovo „okamžitě“ ani jeho ekvivalent nepoužil. I přesto je Drahošův výrok uznán jako pravdivý.

Naopak v případě Miloše Zemana je bazírováno na naprosto přesném vyjadřování, i přesto, že smysl sdělení je zcela zřejmý a pravdivý.

Pokud bychom takovýto metr aplikovali například na výrok Pavla Fischera, museli bychom ho označit taktéž za nepravdivý, ale vzhledem k tomu, že demagog má metry 2, tak výrok hodnotí jako čistou pravdu.

Protože to o čem Fischer mluví není v dokumentech na prvním místě, nýbrž je to až bod 61.

Na prvním místě je bod číslo 1, který říká „This Concept provides a systemic vision of the basic principles, priority areas, goals and objectives of the foreign policy of the Russian Federation.“ Tedy něco zcela jiného než o čem mluví Fischer.

Navíc v dokumentu, na který je odkazováno se slovo „nepřítel“ (enemy) vůbec nevyskytuje.

Dezinterpretování výroků

Výroky politiků typu Zemana či Okamury jsou často záměrně špatně interpretovány, a v důsledku toho označovány za nepravdivé. Naopak u liberálů jsou výroky interpretovány tak, jak byly myšleny, a případné nepřesnosti jsou dokonce často tolerovány.

V případě Tomia Okamury je tvrzení, že „pro kvóty hlasovali také čeští poslanci“ zcela nesmyslně vykládáno tak, že bylo myšleno, že všichni čeští poslanci hlasovali pro kvóty. Tvrzení je následně vyvráceno tím, že někteří čeští poslanci hlasovali pro, ale jiní zase proti.

Další jeho výrok je dezinterpretován do smyslu, že v Evropské unii není volný pohyb osob, služeb, a kapitálu. Přičemž je myslím zřejmé, že výrok byl myšlen tak, že mýtusem je je nikoliv to, že by v EU byl volný pohyb osob, nýbrž to, že volný pohyb je vázán výhradně na členství v EU. V čemž, mu v odůvodnění demagog dává za pravdu.

Další nesmyslná dez-interpretace Okamurova výroku, aby ji bylo možné následně označit za nepravdivou. Ve skutečnosti má Okamura pravdu, když říká, že ANO a ČSSD je vládě už šestým rokem. Pochopitelně ale nejde o jednu a tu samou vládu.

U Miloše Zemana je to podobné, a jeho výroky jsou také zpravidla cíleně dez-interpretovány v tom nejpitomějším možném smyslu, viz. například:

Každému je asi zřejmé, že smyslem výroku nebylo tvrdit, že Čína přestala dominovat vývozu textilu, ale naopak to, že Čína už kromě výroby laciného textilu začíná dominovat i technologickým odvětvím.

Naproti tomu výrok p. Fialy, který je ve skutečnosti nepřesný a tedy nepravdivý, označují jako pravdivý.

Nepřesnost Fialova výroku je zřejmá už z odůvodnění demagogu – Václav Klaus podporoval jednoho konkrétního kandidáta Ladislava Jakla, nikoliv jiný politický subjekt.

Výklad slova „nic“

Zatímco u Okamury je výrok typu „nic“ chápán striktně, jako opravdu nic, tak u Pospíšila je „nic“ tolerováno i v případě, kdy se zjevně něco dělo, leč jenom v malé míře.

Neověřování částí výroků

Aby náhodou výrok Karla Scharzenberga nebylo nutné označit za nepravdu, tak se demagog rozhodl jeho výrok o nákupu nesmyslného počtu tramvají raději nehodnotit. Vzhledem k tomu, že i více než 5 let poté, je pořád tramvají nedostatek, tak je zřejmé, že výrok pana Schwarzenberga pravdivý nebyl.

Stejnou metodu využívá demagog u p. Gazdíka, a tedy nepravdivou část výroku se rozhodl nehodnotit.

Toto je jenom pár vybraných výroků. Nicméně trend je možný sledovat zcela konstantně. Jakmile jde o liberála, tak se hledají důvody proč by mělo být možné výrok uznat. Jde-li o ne-vítače tak se naopak hledají všemožné (mnohdy zcela absurdní) důvody, proč výrok označit za nepravdu.

Demagog.cz tedy stejně jako Manipulatori.cz nemá s objektivním fact-checkingem nic společného, a je to jenom další ideomédium hající svůj pohled na svět.

Další příklady..

Babiš tvrdí, že Piráti mluví o zdanění nadměrných bytů. Pirát Tomáš Kapler o tom opravdu mluví, nicméně Demagog zde zcela přejímá argumentaci Pirátů ve smyslu „nemáme to v programu“. Babiš ovšem nemluvil o tom, že by to koalice PirStan měla v programu..

Please rate this

Finální zúčtování s EU 4.83/5 (6)

Smyslem toho článku je ukázat několik věcí, a sice, že

  • EU jako celek je neúspěšný ekonomický celek
  • na členství v EU nevydělávají ani ty země, které jsou tzv. čistými příjemci (včetně ČR)
  • většina ekonomických argumentů pro EU je lichých
  • existují alternativy členství v EU, které i v nejpesimičtějším scénáři vycházejí výhodněji, než členství v EU

PŘÍNOSY ČLENSTVÍ V EU

Dle vládní studie, je náš přebytek za 10 let od vstupu do EU 334mld. Což vychází na 33mld ročně.

Dále se ve studii dozvíme, že kdybychom se neúčastnili na vnitřním trhu, přišli bychom o 100 miliard ročně.

Celkem jsme tedy na přínosu 133mld ročně, a už z tohoto, jasně vidíme že jakž-takž-volný-obchod, alias vnitřní trh, tvoří drtivou většinu přínosu celého spolku.

NÁKLADY ČLENSTVÍ V EU

Zatímco oněmi 334mld, (nebo dokonce 679mld, bez odečtení peněz co do EU posíláme) které jsme z EU dostali na dotacích se ohání kdekdo, a myslím, že o nich slyšel už víceméně každý, kdo se o politiku alespoň minimálně zajímá, tak o nepřímých nákladech na členství se taktně mlčí, což je zejména podivné vzhledem k tomu, že již od roku 2009 je k dispozici studie Evropské komise, která tyto náklady vyčísluje.

K tomu, kolik nás EU stojí můžeme dojít dvěma způsoby.
a) Můžeme se snažit vyčíslit jednotlivé náklady a ty pak sečíst. Například tak jako to udělal Petr Mach, který dospěl k číslu 200mld ročně.
b) Můžeme se podívat do oné studie Evropské komise, která náklady vyčísluje na 3,5 – 4% HDP ročně. Vzhledem k tomu, že od roku 2009 byrokracie a regulace neustále přibývá, lze předpokládat, že i náklady na jejich plnění rostou.
c) Můžeme se podívat, jak se nám dařilo před vstupem do EU, a porovnat trend s tím jak se nám daří vstupu.

Na to jak naše tzv. „čistá pozice“ vypadá po započtení nepřímých nákladů (na byrokracii a regulace) se můžeme podívat v obrázku od Svobodných, který vychází ze studie Evropské komise.

Nutno dodat, že ne všechny náklady, které p. Mach vyčísluje jsou započteny v oněch 4%, vyčíslených Evropskou komisí, tzn. to bude ještě o něco více.

POROVNÁNÍ EU SE SVĚTEM

Z textu výše je vidět, že náklady na členství v EU převyšují příjmy. A to i v případě, kdybychom počítali, že s vystoupením z EU bychom přišli o možnost účastnit se vnitřního trhu.

Pakliže jsou nepřímé náklady v EU tak vysoké, musí se někde projevit. Zkusme se tedy podívat na pár grafů.

Z grafu  vytvořeném na webu worldbank.org vidíme, že zatímco před vstupem do EU se dařilo Rumunsku a Bulharsku podstatně lépe, než byl světový průměr ve srovnatelné příjmové třídě (země bohatli rychleji, než byl světový průměr). Tak po vstupu do EU se trend obrátil, a světovému průměr  se začalo dařit podstatně lépe.

Jinými slovy, zatímco v roce přístupu (2007) byly BG a RO podstatně bohatší než světový průměr, tak 10 let po vstupu světový průměr již velmi slušně dotáhl na Rumunsko a Bulharko dokonce předstihl.

Co se týče Chorvatska, přistupujícího v roce 2013, tak tomu se pár let před vstupem do EU dařilo hodně mizerně, a pár let vstupu o něco méně mizerně. Sledované období je ale poměrně krátké na to, dělat z toho nějaké závěry. Každopádně si světový průměr oproti Chorvatsku vedl lépe před jeho vstupem i po, a lze očekávat, že v příštích 10ti letech ho taktéž předstihne.

Unijní byrokratická zátěž neustále narůstá, proto jsou v grafu zahrnuty země přistupující v a po roce 2007. U ostatních zemí je velmi pravděpodobné, že bychom pozorovali stejný trend, leč asi v nižší míře.

Můžeme se podívat například na jednu zemi, která by nás měla zajímat primárně, a sice ČR.  Na grafu vidíme, že před vstupem se ČR dařilo lépe, a utíkala světovému průměru, naopak po vstupu nás světový průměr začal dohánět.

Z těchto grafů je vidět, že se vstupem do EU se se zmíněnými zeměmi cosi stalo, a zatímco před vstupem si (až na Chorvatsko) vedli vysoce nadprůměrně, po vstupu se jim začalo vést hůře než je světový průměr.

Další graf porovnávající výkon EU se všemi ostatními srovnatelnými ekonomickými celky na světě.

Na tomto grafu je vidět, že všechny velké ekonomické celky s ekonomickou vyspělostí minimálně stejnou jako EU od roku 2007 rostou v HDP na obyvatele v USD. Zatímco EU jako jediná klesá.

USA  (2007: 48 061; 2017: 59 531) = zbohatly o 23%.
Severní Amerika (2007: 47 723; 2017: 58 070) = zbohatla o 21%
Austrálie (2007 40 905; 2017: 53 799) = zbohatla o 31%
Vysoko-příjmové země napříč celým světem (tedy včetně EU a Eurozóny, které to táhnou dolů) (2007: 37 282; 2017: 41 214) = zbohatly o 10%.
Evropská Unie (2007: 35 593; 2017: 33 723) = zchudla o 6%.
Eurozóna (2007: 38 700; 2017: 36 870) = zchudla o 5%.

Nutno podotknout, že graf EU je negativně ovlivněn přistoupením Chorvatska v roce 2013, které bylo chudší než průměr, a proto HDP na hlavu táhlo dolů. Nicméně oproti unijní ekonomice to je zrnko v kupce písku, a proto se na grafu nijak výrazně tato událost neprojevila. Naopak skutečnost, která 10ti letý výkon EU uměle vylepšuje je to, že graf začíná v roce 2007, tedy po přistoupení Bulharska a Rumunska, které HDP na hlavu táhly dolů, čímž se startovní bod EU uměle snížil, čili měl o to větší růstový potenciál.

Je možné, že je to náhoda, že se zeměmi, před vstupem dařilo lépe než po vstupu. Je možné, že to, že EU jako jediný (mezi srovnatelnými) ekonomický celek chudne, je také náhoda. Nicméně je tu podle mě jedno podstatně logičtější a věrohodnější vysvětlení, a sice, že byrokratická a regulační zátěž v EU je tak velká, že se zkrátka nemůže neprojevit, na výkonu jejích ekonomik.

Toto jsou tvrdá čísla.  Každý kdo není v terminálním stádiu losnomažňákovství musí uznat, že předložené argumenty, jsou velmi přesvědčivé. Myslím, že ani sebeobratnější žonglér se statistikou z toho nemůže být schopen udělat závěr, že EU je po ekonomické stránce úspěšný projekt (pozor nezaměňovat společný projekt mnoha úspěšných států).

V grafech používám jednotku HDP v USD na hlavu, která se mi při porovnávání bohatnutí různých zemí jeví jako nejlogičtější. Respektive by bylo možné používat jakoukoliv jednotnou měnu pro všechny země.

Nutno říci, že v roce 2007 započala globální ekonomická krize, nicméně jak již název napovídá, jednalo se o krizi globálního charakteru, která se týkala všech zemí. Tzn. to dle mého názoru není pro mizerný výkon unijních ekonomik žádnou omluvou, a je to spíše potvrzením toho, co tvrdilo mnoho ekonomů, a sice, že řešení v podobě jedné regulace za druhou, která EU nabízí pro boj s krizí nejsou moc dobrá, když zbytek světa se s ní vyrovnal nesrovnatelně lépe.

Jak se tedy zdá, tak členství v EU minimálně po ekonomické stránce výhodné nijak není. V tuto chvíli se můžeme utěšovat tím, že ztráty způsobené naším členstvím, nám EU alespoň částečně kompenzuje skrz dotační aparát. Zde se však nabízí minimálně 2 problémy, a sice

a) Morální problém – Nemyslím si, že bychom žili v tak nuzných podmínkách, že by bylo jakkoliv ospravedlnitelné se obohacovat na daňových poplatnících v Německu atd.

b) Časový problém – V souvislosti s nadcházejícím Brexitem, se velmi brzo staneme čistými plátci, a tedy i kdyby všechny mé výpočty a grafy výše byly špatně, tak prostě budeme do EU víc peněz posílat, než kolik z ní dostaneme zpět.

Naším cílem by myslím mělo být stát se suverénní zemí a s EU jakožto přirozeným obchodním partnerem se snažit udržovat co nejlepší obchodní vztahy.

K tomu, aby spolupráce takto mohla fungovat, by nám mohly pomoci smlouvy o EHP, která zajišťuje volný obchod, a smlouva o Schengenu, která zase zajišťuje volný pohyb. Při vystoupení z EU by tedy žádná izolace, kterou nejrůznější strašiči straší tedy nehrozila.

Pravda, že pokud bychom nebyli členy EU, museli bychom zřejmě něco platit za vstup do vnitřního trhu, nicméně Norsko platí 16 mld a Švýcarsko ještě zanedbatelnějších 3mld ročně.  Stejně tak, pokud bychom se chtěli účastnit vnitřního trhu, tak bychom museli přecijen nějaké regulace zachovat. Nicméně, ty ostatní bychom mohli směle zrušit.

Please rate this

Demokracie podle Milionu chvilek 5/5 (7)

Nejdříve ve stručnosti shrnout jak já vnímám demokracii. Je to systém kdy lidé volí politiky, a politici pak vytváří zákony. Zákony pak musí všichni lidé včetně politiků dodržovat. Vzhledem k tomu, že zákony vytváří politici kteří získali většinovou podporu voličů měli by alespoň elementárně reflektovat přání většiny obyvatelstva. Na dodržování zákonů lépe či hůře dohlíží policie, a soudy.

Z demonstrací jsem dlouhou dobu neměl moc jasno, o co chlívkařům vlastně jde, nicméně po vyslechnutí rozhovoru s Mikulášem Minářem tomu už začínám rozumět.

Spolku záleží na zákonech, ale kromě toho operuje s termínem pravidla hry. Pravidla hry jsou v podstatě to samé co zákony, s tím rozdílem, že je nevytváří politici, zastupující většinu obyvatelstva, ale jakýsi pan Minář a parta kolem něj, nehledě na to jestli k tomu má podporu sedmdesát, padesát jedna, čtyřicet devět, či dvou a půl procent obyvatelstva, kterým přibližně odpovídá počet demonstrujících.

Pravidla hry se od zákonů liší také tím že jejich dodržování neřeší policie a soudy, nýbrž to má na starosti opět Mikuláš osobně.

Pokud Minář usoudí, že některý politik pravidla porušuje. Musí odstoupit. Trestem za nerespektování jeho rozhodnutí v tuto chvíli budiž to, že se na letné sejdou lidi a budou mávat různorodými transparenty od podpory ekofanatismu či EU, po podporu Tibetu, z čehož se sice leckomu může dělat nevolno, ale ve výsledku proč ne. Ať si každý dělá co chce. Když u toho tedy nedělá moc velký bordel.

Pravidla hry jsou dle jejich autorů jakési zcela zásadní a elementární prvky demokracie. Jsou to červené čáry, které nikdo nesmí překročit. Zajímavé na nich je však to, že i přes to jak ohromně jsou pro fungování demokracie důležité, tak i v situaci, kdy máme desítky tisíc zákonů, upravujících každý aspekt lidského života, včetně vyměšování za jízdy v autobusu, tak za celých 30 let co máme demokracii, žádná vláda, včetně těch správných a demokratických, tyto požadavky do zákonů, nedejbože do ústavy neimplementovala.

Pro ilustraci toho, kde zhruba pravidla hry leží na stupnici důležitosti, je možné uvést například pravidlo uvádějící, že Zeman nesmí udělit Babišovi abolici, a to i přesto, že je to jeho výsostné ústavní právo. Je tedy vidět, že Minářův soubor pravidel je zasazen někde mezi ústavou a slovem božím.

Mezi pravidla hry, které Minář´s boys stanovili, patří dále například to, že by politik neměl být ve střetu zájmu. Tento požadavek se mi celkem líbí. V konečném důsledku totiž vede ke zrušení či naprosté paralyzaci státu. Každý politik, či úředník by ze své pozice měl totiž hájit zájem veřejnosti, nicméně zároveň má i vlastní zájmy, které jsou se zájmem veřejnosti téměř vždy v rozporu. Tak například když má politik přidělený nějaký budget, za který má konat dobro, tak je v zájmu lidu, aby co největší část k tomu opravdu využil. Naopak zájmem politika je, aby co největší část byla odkloněna do jeho kapes, či ovládaných firem a neziskovek.

Spolek tvrdí, že samozřejmě plně respektuje demokracii, nicméně díky tomu, že dokázal na letnou přitáhnout celých 2,5% obyvatel, se cítí oprávněn udělovat legitimně zvolené vládě ultimáta, a to jakkoliv absurdní. Třeba, že Marie Benešová nemůže zastávat post ministra spravedlnosti. V čem je zrovna ona jakkoliv horší, než kterýkoliv jiný pohůnek dosazený Agentem B, jsem se ale nedozvěděl. Skoro to vypadá, že toto pravidlo, je spíše tak do počtu.

Na účet Benešové jsem dohledal zajímavý komentář od Miroslava-demoblok-Kalouska, který tvrdil (když tedy Benešová ještě nebyla Spolkem exkomunikována ) “Marie Benešová byla nestranická, nezávislá, byl to velmi pevný bod v trestním řádu”. Ale možná, že se na stará kolena Marie opravdu rozhodla s Andrejem Neburešem ukrást demokracii. Nevím.

Je dobré, že lidi mohou projevit svůj názor, a fandím tomu, aby mohli zakládat byť sebe-obskurnější spolky. Fandím i tomu, ať si jakýkoliv spolek byť třeba s podporou jen 2% obyvatel, nebo pár kámošů z hospody, klade na politiky jakkoliv absurdní ultimáta. Klidně ať chlívkaři při příští demonstraci požadují po Babišovi převedení Agrofertu na Lékaře bez Hranic, pod pohrůžkou hromadnou rituální sebevraždou.

Dokonce s nimi souhlasím v hlavním požadavku na to, že AB (Andrej Babiš / Agent Bureš) nemá v politice co dělat.

Jediný důvod, proč mi tento spolek leží v žaludku je fakt, že se ohání ochranou demokracie, přičemž dělá přesný opak.

Ať se přejmenují na Milion chvilek pro rezignaci Babiše, Milion chvilek pro opozici, či Milion chvilek pro ohýbání demokracie. Bylo by to férové, a možná by je pak podpořilo i více, než 2,5% občanů. Jenom prosím, ať se při protestech proti nejoblíbenějšímu politikovi (zvracející smajlík) v zemi, neohání ochranou demokracie.


Líbí se vám článek? Olajkujte mi FB stránku, pro přísun dalších. Pokud nelíbí, tak mi to tam alespoň pojďte zkritizovat.

Please rate this