Veřejný (ne)zájem No ratings yet.

Veřejný zájem, neboli vyšší dobro bych v dnešní společnosti definoval jako nic jiného, než rozdíl mezi tržní cenou a cenou, kterou je ochotna určitá zájmová skupina zaplatit za určitý statek či službu. Prosazování veřejného zájmu nebo vyššího dobra pak neznamená nic jiného, než vyžadovat uhrazení tohoto rozdílu lidmi, stojícími mimo tuto zájmovou skupinu.

Na volném trhu je velmi snadno poznat o co veřejnost má zájem či nemá. To o co zájem je, prosperuje. Naopak to, o co zájem není krachuje. Pokud však do hry vstoupí veřejný zájem podporovaný státem (neboli vyšší dobro), tak nastává zcela opačná situace. Věci, o které dostatečný zájem není, jsou uchovávány či zaváděny silou, oproti vůli většiny.

Slovní spojení „veřejný zájem“ je tak v newspeaku používáno k označování věcí, které zpravidla jdou proti veřejnému zájmu v původním slova smyslu. Pokud by totiž o onen „veřejný zájem“ veřejnost měla opravdový zájem, tak by byl společností poskytován dobrovolně, bez nutnosti násilného donucení.

Násilné vynucení vyššího dobra

Postup je takový, že určitá (zpravidla relativně malá) skupina lidí něco chce, ale není ochotna do toho investovat svůj čas, či zdroje (resp. jejich dostatečné množství), aby svého cíle mohla dosáhnout potřebuje tedy získat zdroje cizí. Jsou pak 2 možnosti, jak tyto zdroje získat.

  1. Dobrovolně – tedy nadchnout dostatečné množství lidí pro svůj záměr, a přimět je aby na něj dobrovolně přispěli (např. crowfundingovou kampaní). Zde pak není potřeba institut vyššího dobra aplikovat.Nebo
  2. Nedobrovolně – tedy využít státního násilí k odebrání zdrojů lidu, který následně použijeme o dosažení našeho záměru. A takto pravděpodobně vznikl nový význam slovního spojení „veřejný zájem“.

Ono nezní moc dobře, když někdo řekne „chci si postavit farmu, ale nemám na to, tak vám šlohnu 12 mega“.  Podstatně lépe veřejnost snese, když se řekne, že postavení té farmy je zkrátka ve veřejném zájmu.

Je důležité si uvědomit, že násilí je celá podstata „veřejného zájmu“, nikoliv jeho vedlejší produkt.

Když se někdo zeptá „Měl by stát podporovat samoživitelky / kulturu / vysokorychlostního internet?“ tak by přeci jen naprostý nelida / barbar / zpátečník řekl, že ne.

Skutečná otázka ale stojí takto „Jste pro použití státem organizovaného a legalizovaného násilí k okradení obyvatel o jejich zdroje, aby tyto zdroje pak byly využity na podporu samoživitelek / kultury / … ?“. Já vím, nezní to hezky, ale tak to je. Stát nemá žádné vlastní zdroje, čili pokud schválíme podporu něčeho nového, musíme buď s podporou něčeho jiného skončit, nebo vybrat dodatečné zdroje od lidí, a ve chvíli kdy ovládáte policii a armádu, nedává žádný smysl snažit se vybírat zdroje od lidí dobrovolně, takže pak dochází k nedobrovolnému vybírání skrz daně, poplatky, „pojištění“, přirážky atd.

Lze namítnout, že někomu platit daně nevadí, a proto se nejedná o nedobrovolné vybírání. Nicméně to, že je na někoho uvalena nějaká povinnost a jemu to zrovna nevadí ale neznamená, že se o povinnost nejedná. Schvalovat plošné represe kvůli tomu, že mě zrovna nevadí je vrcholně sebestředné -vychází to z předpokladu, že co nevadí mě, nemůže vadit ani nikomu jinému.

I pokud se s nějakým „veřejným zájmem“ na 100% ztotožňujeme, tak bychom měli být velmi opatrní při dožadování se jeho vymáhání státem. Vždycky bychom si měli říci „Je můj názor o tolik lepší než názor ostatních, že mě to opravňuje použít (státní) násilí k jeho vnucení ostatním vnutili?“

Ne-veřejný zájem

Toto slovní spojení vystihuje podstatu vyššího dobra také pravdivěji, než používané slovní spojení „veřejný zájem“. Pokud něco protlačuje menšina na úkor většiny, je přeci naprosto nemístné tvrdit, že to je veřejný zájem – je to totiž jeho přesný opak. Velmi často pak ten, kdo danou věc prosazuje, je kdosi v pozadí, kdo z toho má profit, a nejrůznější aktivisti pak jenom hrají roli užitečných idiotů. Institut vyššího dobra je využíván těmi, co to opravdu myslí dobře úplně stejně tak jako těmi, co v tom vidí jen cestu, jak získat konkurenční výhodu. Ať ten či onen se budou ohánět naprosto tím samým „veřejným zájmem“.

Konflikt veřejných zájmů

Zdroje jsou omezené, a jejich přerozdělování, žádné nové nevznikají. Nejedná se o nic jiného, než přelévání peněz z jedné kapsy do druhé. V absolutních číslech tedy na tom nelze vydělat (i v případě, že ani 1 korunu nepadne na byrokracii, korupci či jiné vícenáklady). Při prosazování „veřejného zájmu“ bychom také měli mít na paměti, že různé „veřejné zájmy“ jsou spolu v konfliktu. Pokud tedy podpoříme jeden, automaticky tím ubíráme jinému.

Pokud někomu budeme chtít vnutit námi podporovaný „veřejný zájem“ násilím, měli bychom si nejprve odpovědět na otázku, zda je tento zájem větší než zájmy jiné. S čím asi nebude mít aktivista problém je to, že kvůli odebraným zdrojům někdo třeba nepojede na dovolenou, nebo si nebude moct koupit to co chtěl, protože to jsou přeci jenom „nízké motivace“, které se s vyšším dobrem například v podobě podpory bionafty vůbec nemohou rovnat. Ale co když prosazováním veřejného zájmu kulturního dědictví (které má pochopitelně „nevyčíslitelnou hodnotu“), např.  v podobě zakonzervování nějakého starého baráku na lukrativním místě, omezíme jiný veřejný zájem, kterým je například zdravá společnost, protože by místo toho baráku mohlo vzniknout veřejné sportoviště pro děti? Většinou se setkáme s názorem, že cena lidského života je nevyčíslitelná, co ale kdyby 100 milionů z prodeje pozemku mohlo zachránit, byť jeden jediný lidský život? Je cena lidského života méně nebo více nevyčíslitelná, než hodnota kulturního dědictví? Je cena lidského života menší, než dotované lístky na operu? Zdá se že ano.

To, jaký veřejný zájem je důležitější je pak naprosto subjektivní. A tím se dostáváme k další části.

Veřejný nebo osobní zájem?

Zajímavé je, že téměř neexistují lidé (nebo jsem je alespoň nepotkal), kteří by tvrdili, že dotace jsou v principu dobré. Všichni, s kým jsem se kdy bavil v principu dotace odsuzují, protože je to přeci ekonomický nesmysl, ale přesto drtivá většina z nich některé z nich schvaluje. Shodou okolností pak schvalují zrovna ty, které se jim buď nějak hodí, nebo k nim mají nějak blízko. Například sportovně založený „pravičák“, bude říkat „no ty dotace jsou hrozný, ale na ten sport se přeci přispívat, protože sportování je zdravý, a zdravá populace je produktivnější a spokojenější… ušetří se na zdravotnictví … bude míň feťáků..“ zkrátka by se zdálo, že tím, že mu postaví v bloku veřejný sportovní stadion se vyřeší všechny problémy lidstva.. Kdo by nesouhlasil, že. „ Naopak umělci budou zásadně proti stadionu, protože sport přeci není veřejný zájem (a protože je sportovně založení jedinci na škole šikanovali), a každý přeci ví, že ty jediné správné a opodstatněné dotace jsou ty, co jdou do kultury, protože přeci kultura to, je něco co pozvedává společnost, a co bychom byli bez kultury? Zvířata?…

Pro IŤáka bude zase ta jediná výjimka, která „je přeci ve veřejném zájmu“, dotace do rozvoje internetového připojení..

Ale jinak přeci všichni vědí, že dotace jsou ekonomický nesmysl…

 

(Visited 29 times, 1 visits today)

Please rate this

Facebook komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *