Archiv rubriky: Politika

Když politik slibuje jednoduchá a líbivá, leč nefunkční řešení složitých problémů, je to populista. Typickým příkladem líbivého, leč nefunkčního řešení, je například boj proti globálnímu oteplování. Zní to hezky – zadotujeme zelenou elektřinu a klima se umoudří. Výsledek je však takový, že se v systému utápí biliony a biliony korun, a vývoj emisí v EU se nápadně podobá vývoji například v indii, nebo ve zbytku rozvojového světa, kde ekologie zřejmě není na prvním místě.

Dalším zajímavým příkladem čirého populismu je například válka proti drogám. Prezentuje jednoduchou představu, že drogy zakážeme, a lidé přestanou fetovat. Čísla však ukazují, že rostoucí výdaje na boj proti drogám, nemají žádný vliv na počet uživatelů drog.

Příkladným populismem jsou také ženské kvóty, které pochopitelně nezajistí, že se ženy rázem stanou stejně ambiciózní a úspěšné jako muži. Nicméně pro někoho je to velmi líbivá představa.

Dalo by se shrnout, že obecně lze za populismus považovat veškeré jistoty, které stát (ne)garantuje.

Naopak když politik říká třeba to, že problém s migranty vyřeší tím, že do země žádné migranty nepustí, tak je to sice až bizarně jednoduché řešení, nicméně nelze říci, že by bylo nefunkční. Stačí se podívat kolik problémů s migranty mají v  Maďarsku či Polsku a srovnat to s  zeměmi, jako Německo, Švédsko či Francie, kde razí politiku wir schaffen das, a ihned uvidíme kdo je, a kdo není populistou.

„Co kdyby se na volném trhu někdo nebyl schopen sám o sebe postarat? A co kdyby neměl žádné příbuzné ani kamarády, kteří by mu pomohli? A co kdyby lidé (kteří by mimochodem byli instantně cca o 300% bohatší, a už teď velmi často přispívají) nepřispívali vůbec na charity, které by lidem v nouzi pomáhali? Pak by takovýto člověk skončil na ulici. HA! Volný trh nefunguje“.

Této argumentaci říkám cokdyby na třetí, a existuje v mnoha různých obměnách, které mají jedno společné. A sice to, že se jedná o zcela okrajový případ, který je velmi velmi velmi (za každé cokdyby jedno velmi navíc) nepravděpodobný, a pokud by vůbec někoho postihoval, tak to bude necelé procento populace.

Jenom pro představu, bavíme se o člověku, který je těžce postižený (neschopen pracovat), který nemá rodiče, nemá pojistku, nemá žádné příbuzné, známé ani kamarády. A ještě k tomu všemu není žádná charita, která by mu pomohla. To opravdu není většinový občan.

V.2
„Co kdyby si někdo nespořil na důchod. A co kdyby za celou  i přesto, že by nemusel cca 250 dnů z roku pracovat na stát,  nebyl schopen za celou dobu svého produktivního života si něco našetřit, nebo alespoň pořídit něco hodnotného, co by mohl ve stáří prodat. A co kdyby neměl ani žádné děti, nebo známé, kteří by mu pomohli. Pak by v důchodu žil v bídě. HA! Trh nefunguje“.

Takovýto okrajový případ by měl dokazovat selhání trhu, které vede k nutnosti provozovat státní důchodový systém. No něco na tom je. Sice těch lidí, by byla opravdu jen hrstka, ale i tak nikdo neví, jestli třeba nepadne černý Petr zrovna na něj, takže nějaké jistoty garantované státem přece dávají smysl. Stát nám na oplátku za to, že mu celý život platíme daně garantuje, že v důchodu nebudeme žít v bídě. To přeci nezní tak zle.

Proč ale tedy každý 12tý, a z těch seniorů, kteří zůstali sami dokonce každý pátý žije pod hranicí chudoby? Člověk platí celý život daně, a ve stáří žije v bídě. Opravdu je toto ta jistota, o kterou někdo stojí? K čemu je mít jistotu, která není jistá?

Stát garantuje i další sociální jistoty. V čem ale ty sociální jistoty spočívají, když máme více než 60 000 bezdomovců, a dalších 120 000 je ztrátou bydlení bezprostředně ohroženo?

Další odvětví, kde je stát garantem, je zdravotní péče. Dáváme většinu svého příjmu státu s tím, že na oplátku máme jistotu, že když se nám nebude dařit, stát se o nás postará. To je myšlenka, kterou asi lze obhajovat. Zdraví přeci není něco s čím by se mělo obchodovat. Je tu potřeba mít nějakého garanta toho, že nemocný člověk bude ošetřen a efektivně léčen. Není přeci možné nechat někoho bez léčby, jen proto, že na ni nemá peníze.

Proč pak ale musí matka dvou dětí prodat byt, aby měla na léčbu rakoviny, kterou stát odmítl proplatit? Proč stát odmítá platit léčbu otci dvou dětí, který 5 let bojuje s nemocí? Proč se lidé musí skládat na léčbu pacientky s rakovinou, které stát odmítl pomoci? Jediné co stát v oblasti zdravotnictví garantuje, je smrt, když proplácí pouze nefunkční byť levnou léčbu. K čemu je garance, která negarantuje ani to, že i když je na trhu lék s prokázanou účinností, tak se k pacientovi nedostane, protože je prý příliš drahý?

Když člověku není dopřána zdravotní péče kvůli tomu, že nemá na zaplacení je to špatně. Je to důkaz, že trh nefunguje. Když ale stát dělá pořadníky na léčbu, protože nemá peníze, tak je to v pořádku?

Dříve stát garantoval všechno možné. A následkem toho byly fronty a pořadníky na všechno od toaletního papíru, přes auto, po bydlení. Všem je zřejmé, že to nefungovalo. Proč v těch méně podstatných věcech jsme se přesunuli k efektivnímu, tržnímu fungování, a zrovna v těch důležitých pořád setrváváme v neefektivním systému front a pořadníků?

Když si člověk bez vystání státem garantované fronty není schopen ani utřít zadek, je to sice trochu nedůstojné, ale nikdo kvůli tomu asi nezemřel. Ve frontě na léčbu rakoviny, je to ale něco jiného. Pojďme tedy klidně vrátit distribuci toaleťáku do rukou státu, ale nehazardujme s lidskými životy v podobě provozování státního zdravotnictví a důchodového systému. Je to nezodpovědné a nemorální.

Dále stát garantuje bezpečnost, což z pravidla do chvíle, než se objeví nějaké nebezpečí funguje docela dobře.

Stav silnic či školství, které stát také garantuje asi netřeba zmiňovat.

Nikdo asi nebude rozporovat, že stát funguje méně efektivně než volný trh. Důvodem k provozování státu jsou však právě „ty jistoty“, které mají být protihodnotou za menší efektivitu. Pokud by opravdu nějaké jistoty byl stát schopen garantovat, a opravdu by garantoval, že nikdo nebude žít v bídě, že každému bude poskytnuta adekvátní léčba, že silniční infrastruktura bude v perfektním stavu, že na ulicích bude bezpečno a kriminálníci budou dopadeni. Kdyby garantoval, že soudy budou rozhodovat rychle a spravedlivě, bylo by legitimní na toto téma vést diskuzi. Ale když se na všechny tyto odvětví, které má stát v režii, tak vidíme, že je to v nich všech velmi podobné jak s tím toaletním papírem dříve. Slovy kartářky Jolandy je to „velký špatný“.

Stav je ale takový, že jediné co stát dává je iluze jistot.

Celý tento systém funguje jenom proto, že i přes to, že stát bere lidem cca 2/3 jejich výdělku, tak je valná většina schopna se o sebe postarat. Ti co od státu opravdu potřebují pomoct pak ale přichází do styku s tvrdou realitou. Garantovaná jistota se rozplyne jak pára nad hrncem. Je nahrazena frázemi jako pokusíme se / nemáme / nejde / zkuste to jindy / jinde, nebo zapište se do pořadníku, a dejte vědět až umřete, abychom vás si vás mohli škrtnout.

 

Vláda, a především vedení města svou politikou blokování stavby nových bytů docílila toho, že ceny bytů v Praze vzrostly a dále rostou enormním tempem, což vede k tomu, že značná část obyvatel na pořízení nového bytu prostě nemá, a to vede k potřebě hledat řešení.

Kandidáti na primátora se nyní kromě toho, kdo víc zakáže airbnb předhánějí také v tom, kdo postaví více sociálních bytů, a kdo investuje víc miliard do vykupování bytů do městského fondu.

Za normálních okolností by poptávka po bytech při jejich enormně vysoké ceně měla klesat, což by vedlo následně k poklesu jejich cen, a vše by se zase mohlo dostat do normálu. Bude-li ale město investovat miliardy do skupování bytů, bude naopak vznikat tlak na ještě vyšší růst cen.

Připočteme-li fakt, že s cizími penězi nikdo nehospodaří tak efektivně jako se svými, tak dojde k tomu, že už tak přestřelené ceny bytů, budou ještě přeplácené, takže tlak na zvyšování cen bude dvojnásobný.

Výsledek bude ten, že kdo nedostane sociální byt, bude za pořízení vlastního muset zaplatit ještě více. Což povede k tomu, že i ti, kteří by na něj ještě tak tak měli, na něj mít už nebudou a budou odkázáni na sociální bydlení, což je zřejmě cílem politiků. Z člověka žijícího z eráru se velmi rychle stává poslušný volič a obhájce státu. Za nějakou dobu totiž zcela zapomene na to, že se nesamostatnou sockou stal právě kvůli státním zásahům, a naopak bude stát považovat za svého zachránce.

Být bohatý je dobré. Člověk pak nemusí řešit jestli se něčeho nají nebo ne, ale vybírá si co si dá. Neřeší jestli si pořídit auto, ale jaké. Neřeší jestli pojede na dovolenou, ale kam. Obecně lze říci, že když je člověk bohatý, tak nemusí řešit problémy, které řeší chudí.

Velmi podobně to funguje na úrovni státu. V chudých státech je více chudých lidí. V bohatých státech je naopak více těch bohatých. Ano i třeba ve Švýcarsku se najdou chudí lidé „živořící“ na sociálních dávkách, ale i tak budou mít násobně pohodlnější život, než vysoce nadprůměrně vydělávající manažer na Madagaskaru (1).

Bohaté státy s prosperující ekonomikou nemusí řešit věci jako je minimální mzda, protože by za ni stejně nikdo nedělal (2). A dokonce si můžou dovolit něco tak drahého a neefektivního jako je sociální stát. Bohatý stát si může dovolit dotovat všechno možné, mít kvalitní zdravotnictví, vysoké důchody, dobrou dálniční síť atd. atd. Vesměs by se dalo říci, že všechny problémy, které státy řeší jsou zapříčiněné nedostatkem bohatství. K politickým střetům většinou dochází z důvodu, že jedni chtějí dát peníze někam, a jiní zase jinam. Kdyby bylo peněz více, bylo by možné dát všem a k politickým střetům by nemuselo docházet.

Dále v textu budu vycházet z předpokladu, že být bohatý či žít v bohatém státě je dobré. Kdo s tím nesouhlasí, tak nemusí číst dále.

Jak vzniká bohatství

Pokaždé když někdo vyrobí něco o co je ve společnosti dostatečný zájem, tak tím vytváří hodnotu. Pokud se tento proces opakuje, hodnota se kumuluje a vzniká bohatství.

Jestli je o danou věc nebo službu dostatečný zájem zjistíme snadno, a to tak, že společnost za to bude ochotna zaplatit tolik, aby to pokrylo mé náklady + nějaký zisk. Zisk je tou vytvořenou hodnotou, a kumulací zisku vytvářím bohatství.

Naopak jak bohatství nevzniká je přerozdělováním od jednich k druhým, tisknutím peněz, či zvyšováním minimální mzdy. Věřím, že i člověku, který o fungování ekonomiky neví zhola nic bude podvědomě něco nesedět na představě, že když budeme chtít být stejně bohatí jako Němci, tak že stačí 4x zvýšit minimální mzdu, nebo vytisknout hromadu peněz a rozdat je mezi lidi. Kdyby to opravdu bylo takto jednoduché, tak věřím, že i ty nejhorší a nejzkorumpovanější vlády by taková opatření zavedly.

Tvůrci a konzumenti

Existují 2 skupiny lidí. Jedni bohatství tvoří – tedy podnikatelé a jejich zaměstnanci, kteří produkují nějakou hodnotu. Druzí , kteří ho konzumují – úředníci, lidé na sociálních dávkách, pobírači dotací, důchodci, a vesměs všichni, kteří hodnotu neprodukují, ale žijí z hodnoty vyprodukované jinými (3).

Bude-li v zemi více tvůrců, bude země bohatnout. Budou-li v zemi naopak samí konzumenti, a nikdo kdo by bohatství vytvářel, bude země chudnout.

Instantní „spravedlnost“ nebo dlouhodobý blahobyt

Jeden politický přístup se snaží nastolit jakousi instantní spravedlnost, která spočívá v tom, že pokud vidíme něco co považujeme za nespravedlnost, rozhodneme se to vyřešit nějakým příkazem, zákazem, regulací, dotací či daní. O volném trhu si můžeme myslet lecos – je zlý, diskriminační, nespravedlivý, asociální a čert ví co ještě. Jedno mu ale upřít nemůžeme – je efektivní, a efektivita zvyšuje produktivitu. Produktivita zase zvyšuje bohatství.

Aplikováním instantní spravedlnosti se žádné nové bohatství nevytváří. Jenom se přesune odněkud jinam.

Dochází tak k okamžitému efektu, ale vzhledem k tomu, že se jedná o zásah do volného trhu, který je efektivní, tak dochází ke snižování efektivity, produktivity a bohatství. To je cena za instatntní spravedlnost.

Celý sociální systém je jakási forma instantní spravedlnosti namířená ve prospěch konzumentů, na úkor tvůrců. S narůstajícím sociálním systémem se tak poměr vychyluje čím dál více na stranu konzumentů, což vede prohlubování celkové chudoby.

Druhý přístup, který bude spočívat, který se místo instantní spravedlnosti zaměří na dlouhodobé bohatnustí, a tedy podpoře, resp. neházením klacků pod nohy tvůrcům naopak povede k tomu, že ekonomika bude prosperovat a celá společnost bohatnout, a jak jsem psal výše, tak v bohaté společnosti se i chudí mají dobře.

Ne až tak dlouhodobý pohled

Ekonomika, kde produktivním lidem nejsou házeny klacky pod nohy může bez problémů růst stabilně kolem 6, 8 i více procent ročně. Což znamená, že za necelých 10 let, může ekonomika zdvojnásobit svůj výkon. Jinými slovy se lze za necelých 10 let stát 2x bohatší, než jsme nyní (4). Což znamená, že i kdyby se 2 hlavní politické proudy neshodly absolutně na ničem, bylo by dost prostředků pro realizaci obou programů naráz. Měli bychom totiž k dispozici 2 rozpočty místo jednoho.

Mohli bychom zavést onu spornou nadstandardní péči, ne ale za příplatek, ale automaticky pro všechny. Mohli bychom vyřešit financování vysokých škol, bez toho abychom je zpoplatnili. Mohli bychom zrušit regulační poplatek v nemocnici, a přesto by nemocnice měly dostatek peněz. Mohli bychom 2x více dotovat sport, kulturu či 2x více peněz dávat na ekologii. Nemuseli bychom se rozhodovat, zda snižovat daně nebo radši zvýšit důchody. Mohli  bychom udělat oboje. To vše za necelých 10 let divokého kapitalismu.

Z tohoto pohledu se jeví obrovsky nezodpovědné a hloupé razit rovnostářskou politiku instantní „spravedlnosti“. (5)

Naopak zcela správné se jeví razit takovou politiku, která se bude zaměřovat na podporu růstu – respektive jeho nebrždění.

Švédský příklad

V letech 1850 – 1950, kdy tam vládl tvrdý kapitalismus Švédsko zvýšilo HDP na hlavu o 400% a posunulo se z jedné z nejchudších zemí mezi ty nejbohatší. Díky tomu si  může dovolit provozovat tak přebujelý sociální stát jako nyní provozuje. Projídání bohatství, vytvořeného jejich předky sice nebude moci trvat věčně, ale minimálně ještě pár jednotek či desítek let to fungovat může.

Hlavní myšlenky článku

• v bohaté zemi je možné mít velmi malý sociální systém, a přesto se chudí budou mít lépe, než v chudé zemi s obrovským sociálním systémem
• prosperující ekonomika není něco z čeho těží jenom bohatí podnikatelé. Těží z toho kromě nich celá společnost, tedy i jejich zaměstnanci, důchodci, sociálně slabí atd.
• je možné za necelých 10 let zdvojnásobit produktivitu
• není nutné zrušit celý sociální systém a instantní spravedlnost, je ale dobré uvědomit si, že cena těchto vymožeností je obrovská a v jejím důsledku se všichni mají hůře

Dodatečné vysvětlivky:

(1) Má-li bohatá země např. 4x větší HDP na hlavu, než chudá země. Může si dovolit dávat na sociální výdaje, všemožné dotace atd. procentuálně 2x méně, a i tak na to dají 2x více, než v chudé zemi. Bohatá země bude mít také výrazně lepší infrastrukturu a další služby, čili kvalita života zde bude výrazně více než 2x vyšší.

(2) Představte si, že jsou 2 ostrovy, kde na každém žije 10 lidí. Na jednom ostrově je 1 podnikatel a všichni ostatní jeho zaměstnanci (popř. nezaměstnaní), a na druhém ostrově je 9 podnikatelů, kteří se přetahují o jednoho jediného člověka, který je ochoten se nechat zaměstnat.

Na jakém ostrově bude větší přirozený tlak na růst mezd a zlepšování zaměstnaneckých podmínek? Myslím, že je to zřejmé.

Je tedy v nejlepším zájmu zaměstnanců, aby v zemi bylo co nejvíce podnikatelů, a tedy co nejméně překážek podnikání. Kromě toho, že budou mít možnost vybírat si z více zaměstnavatelů, tak budou mít i větší šanci začít podnikat sami.

(3) Označení za konzumenty není myšleno v jakkoliv negativním smyslu. Je to holé konstatování faktu, že existují lidé, kteří hodnoty tvoří, a lidé kteří je konzumují. Pokud člověk celý život peníze vydělával, byl tvůrcem. Nicméně ve chvíli kdy odejde do důchodu (přestane vydělávat) se stává konzumentem.

(4) Komu to nevychází doporučuji zjistit co je to složené úročení.

(5) Lze namítnout, že lidi zajímá co je dnes, a ne co bude za 10 let. Troufnu si ale tvrdit, že je to nezopovědné. Ano je příjemnější půjčit si od Providentu a jet na dovolenou, je příjemější rozprodat rodinné dědictví a pořádně si užít. Nemyslím si ale, že je to zodpovědné. Natož takovýto pohled aplikovat v politice pro celou zemi.

Losna je super. Zvyšuje daně a odstraňuje tím nespravedlnost ve společnosti. Je solidární. Když naopak Losna snižuje daně, tak podporuje ekonomiku.

Když ale zvyšuje daně Mažňák je to ekonomický diletant, co dusí hospodářský růst. Naopak kdyby se rozhodl daně snížit, byla by to jasná známka toho, že je asociální a jde na ruku velkopodnikatelům.

Každý rozumný člověk volí Losnu. Nejen pro jeho fundované ekonomické názory, ale i proto, že se nebojí chopit se kontroverzních témat, na které by si nikdo jiný netroufl. Ač si je vědom, že ho to může stát politické body, troufne si řešit i problémy, které nás v současnosti ještě netrápí, ale v budoucnu mohou mít obrovské dopady – jako třeba globální oteplování. Je to člověk, co umí hledět do budoucnosti. Losna ale téma nevyužívá ke strašení. Jenom poukazuje na jeho katastrofické dopady v budoucnosti.

Losna striktně odmítá Mažňákovu politiku, kdy pomocí strachu, například z uprchlíků, se kterými zatím žádný problém nemáme (a v nejbližších letech ani mít nebudeme), manipuluje lidmi. Losna se nebojí označit své politické konkurenty za rasity, xenofoby, populisty či asociály. Nenálepkuje. Jen nazývá věci pravými jmény.

Voliči Mažňáka nejsou schopni racionální diskuze, a předkládat validní argumenty – místo toho se uchylují k osobním útokům. Proto se s nimi vůbec nemá smysl bavit. Navíc jsou to omezení ignoranti s maximálně základním vzděláním, takže by to stejně nepochopili.

Losna se neplete. Mažňákovci jen nechápou, že má pravdu.

Mažňákovci to v drobných obměnách vidí přesně opačně.

Jedni i druzí jsou postiženi. Postiženi Losnomažňákovstvím.

Losnomažňákovství je porucha mozku, která nám neumožňuje dívat se na věci objektivně a v menší či větří míře jí trpí téměř každý.

Postižený člověk se pak názorově zcela odevzdá svému favoritovi, a začíná hodnotit věci dle jiných kritérií, než předtím.

Výroky a činy nejsou hodnoceny podle toho, jaké opravdu jsou. Hlavním kritériem je to, kdo je pronesl či vykonal.

Lidé nejsou hodnoceni na základě fakt. Ale naopak.

Pravdu není potřeba hledat, ta je totiž zřejmá. Fakta pak slouží jenom k tomu, aby pravdu potvrdily. Fakta, která odporují „pravdě“, jsou chybná.

Velmi nebezpečné na této nemoci je, že pro postiženého člověka se najednou stává život velmi pohodlný. O pravdě již není nutné pochybovat. Je najednou jasná na první pohled. Kdo pochybuje, je zmanipulován.

Řekl to Losna? Pak je to pravda a je to správné.
Řekl to Mažňák? Pak je to lež, a je to špatné.

Takto jednoduché to je.

V první fázi nemoci nakažený člověk ztrácí ochotu pochybovat o výrocích svého favorita. Po nějaké době ale mozek začne lenivět a nemoc pak přechází do druhé, podstatně nebezpečnější fáze, kdy mozek důsledkem dlouhodobého zakrňování ztratí nejen ochotu, ale i schopnost podrobovat Losnovi (nebo Mažňákovi) výroky kritice. Schopnost vyhodnocovat informace netýkající se Losny nebo Mažňáka je v tuto chvíli ještě zachována.

Třetí fáze spočívá v tom, že mozek zcela ztratí schopnost vyhodnocovat pravdivost jakýchkoliv informací, a utváření názoru na základě neutrálních fakt.

Když si člověk přečte nějaký rozhovor, bez nápovědy pak vůbec neví, co si o tom má myslet. Není schopen vyhodnotit zda je to důležité nebo ne. Zda je to správné či špatné. Zda je to pravda, či lež.

Musí čekat na to, jestli k tomu zaujme nějaké stanovisko jeho guru (nebo anti-guru). A pokud se tak stane, najednou veškerá mlha zmizí, a je to vše jasné. Ten či onen je  špatný, protože říká to či ono, a to je v rozporu s názorem guru.

Výhoda pro postiženého je, že většina médií má svého guru, tak jako oni zvoleného, takže se jen velmi málo často stává, že by byly zveřejňovány holá fakta, která by nás mohly zmást. Ať už z titulku, nebo z komentáře žurnalisty většinou ihned víme, co si myslet ono jádro sdělení pak vlastně ani není nutné číst.

Třetí fáze je konečná a pro mnoho lidí již není cesty zpět. Stávají se z nich jakési zombie slepě papouškující názory svého guru.

Pokud člověk nechce aby se z něho stala tupá zombie, neměl by podlehnout pohodlnosti v první fázi Losnomažňákovství a nenechat mozek zcela zakrnět. V pozdějších fázích se totiž může jednak o trvalé poškození.

P.S. Podobnost Losny s progresivním levicovým liberálem (známým též pod pojmy sluníčko, nebo pražká kavárna) je čistě nenáhodná.

Hlavním prvkem demokracie je to, že se všichni občané rovným dílem podílejí na vládnutí. Ničí hlas nemůže být zvýhodněn nebo naopak znevýhodněn a hlasy všech občanů mají stejnou váhu.

Toto je demokracie, a tedy cokoliv co tomu odporuje demokracií být nemůže. Například pokud řekneme, že hlas člověka se základkou má váhu 1, a hlas vysokoškoláka 1,5, tak tím zvýhodňujeme jednu skupinu obyvatel před druhou. Možná by to bylo praktické. Možná by to bylo efektivní. Rozhodně by to ale nebylo demokratické.

Pokud bychom nechtěli tuto nedemokratičnost dávat tolik na odiv, můžeme naši vybranou skupinu zvýhodnit nepřímo, a to například tak, že řekneme „každý hlas má ve volbách stejnou váhu“, a zároveň v nějakém doplňovacím zákonu řekneme, že potom, co jsou všechny hlasy sečteny, tak se budou přepočítávat na mandáty poslanců tím způsobem, že se sečtou obdržené hlasy lidí se základním vzděláním a k nim se připočtou hlasy vysokoškoláků vynásobeny koeficientem 1,5.

Výsledkem pak může být, že strana, která dostala jen 35% hlasů, bude mít 50% mandátů.

Tímto způsobem můžeme (ať už přímo či nepřímo) zvýhodnit či znevýhodnit libovolnou skupinu lidí, ať už to dává nějaký smysl či ne. Můžeme zvýhodňovat skupiny podle vyznání, výše majetku, sociálního statutu či rasy. Stejně tak jako můžeme třeba zvýhodnit homosexuály nad hetero, tak můžeme zvýhodnit vyznavače mainstreamových názorů nad těmi, těmi méně populárními.

Přičemž u všech předchozích si pravděpodobně většina lidí klepe na čelo, tak poslední příklad se děje a nikdo se nad tím nepozastavuje – jmenuje se D´Hondtova metoda, pomocí které se přepočítávají hlasy získané ve volbách na mandáty. Výsledkem aplikování této metody je, že strany co získaly hodně hlasů, dostanou ještě více mandátů, než by jejich zisku odpovídalo, a naopak strany co dostaly málo hlasů dostanou mandátů ještě méně. Jeden D´Hondt je dobrým kadidátem na měrnou jednotku nedemokratičnosti.

Tímto ale nedemokracie nekončí. Je doplněna ještě další pojistkou, která brání narušení zaběhlých pořádků. Je to 5% hranice pro vstup do sněmovny, která říká, že ten jehož názor nesdílí alespoň 5% populace bude mít nikoliv vliv odpovídající počtu získaných hlasů, ale naprosto nulový. Kam se tedy podělo ono „každý hlas má stejnou váhu“ ?

Jestli je u vlády dotační podvodník, komunisté či extrémisté všeho druhu, je to zcela demokratické (pokud byli demokraticky zvoleni). Jestli premiér řídí stát jako svoji firmu – tedy tak, aby maximalizoval zisk, tak je to demokratické.

Co je naopak nedemokratické, je přepočítávání hlasů D´Hontdovou metodou v kombinaci s aplikování hranice pro vstup do sněmovny, a tedy i všechny strany, které se podílely na vládě, a tyto nedemokratické prvky nezrušily.

Hlavní problém není v tom, že by nestranní odborníci neexistovali. Nebo v tom, že by odborník o problematice nevěděl víc, než laik. Problém je, jak zaručit, aby odborníci, kteří budou rozhodovat byli nestranní.

Vláda odborníků zní na první pohled logicky – kdo jiný než odborníci by měl přeci rozhodovat o věcech. Toto prosazovala už Holešovská výzva, v čele se Slávkem Popelkou, který vládu odborníků vysvětloval poměrně výstižně pomocí zvuků eehhh  a mnnnnooo. Problém je ten, že někdo musí ty odborníky určit. Zastupitelská demokracie funguje tím způsobem, že lidé volí politiky, a ti pak vládnou. A tito politici mají své názory, které pak ovlivňují jejich chování.

Pokud má dojít na nějakému závažnému rozhodnutí, vybere si vláda „odborníky“, kteří ji s tím pomohou (resp. pomohou legitimizovat jejich rozhodnutí), a zde nastává celý problém.

Pokud mám politika, který je například pro czexit, tak ten si pozve do týmu takové odborníky, kteří budou mít ty nejlepší argumenty pro czexit (např. Macha nebo Šichtářovou). Naopak pokud jsem proti czexitu, budu za odborníka považovat třeba Sedláčka.

Pokud jsem socialista, tak si za odborníky přizvu někoho z řad odborářů (třeba Zavadila, kterého naopak libertarián bude považovat za ekonomického diletanta), který opět bude souhlasit s mým názorem.

A tak dále…

Odborníci na každou problematiku zcela jistě existují, a o svém tématu vědí o mnoho víc, než běžný občan, ale na každý problém existují odborníci zastávající opačné názory, a každý kdo je u moci si vybere toho, kdo má stejný názor jako on.

Například Babiš tvrdí, že svojí menšinovou vládu postavil na odbornících, tak bychom jí měli schvalovat ne?

Kontrolní otázka: Znáte alespoň jeden jediný případ, kdy by nějaký odborník (např. poradce ministra) prezentoval jiné názory, než má jeho šéf (ministr)?

Jediný případ, který napadá mě je Babiš a Wagenknecht, jejichž názory na dotační podvody se pokud vím dost rozcházely. Wagenknecht se najednou ve chvíli, kdy odmítl krýt Babiše „odstal“ odborníkem, a to velmi rychle.

V současném systému má odborník 2 funkce:

1.       Legitimizuje názor svého šéfa (aktuální vlády), který pak může říkat „ale odborníci s námi souhlasí..odborníci říkají toto a tamto..“
2.       Je užitečný při řešení technických detailů
   Co ale odborníci dělat nemohou, jsou politická rozhodnutí (např. czexit ano / ne; daně vysoké / nízké; atd.)

Ikdyby se nedejbože podařilo najít opravdu nestranného odborníka, a nějakým zázračným způsobem ho nainstalovat (kdo by to udělal a  proč?) do vlády a dát mu rozhodovací pravomoci, tak i tak neexistuje žádná garance, že tento odborník bude rozhodovat dobře, protože jak se zdá, tak na většinu témat se názory odborníků liší, a způsob jak poznat kdo má pravdu pravděpodobně neexistuje. Ledaže by o tom rozhodl třetí odborník… a na něj by mohla dohlížet komise dalších odborníků, kterou by jednou za čas kontrolovala odbornická inspekce, která by jednou za čas skládala zkoušky jestli jsou dostatečně odborní… Hm, kdo by ale připravoval a vyhodnocoval ty zkoušky? To by se muselo ještě vyladit.. , ale jedno je jistý – nesmíme nechat rozhodovat lidi, protože ty jsou hloupí… a mohli by se nechat zmanipulovat. Třeba nějakým politikem…. nebo odborníkem.

Nedávno jsem viděl zajímavý článek o tom, že britští vědci dokázali, že špatné držení těla nemá souvislost s bolestí zad. Vyvrací tak leta zažitou zaručenou pravdu, na které se se s různými odchylkami všichni shodovali.

Nebo to, že zaručeně zhubnete, když budete jíst malé porce 8x denně!  Nebo 6x ? 5x ? 3x vlastně stačí. Tak ne, protože studie IKEM ukazuje, že nejlepší je jíst pouze 2x denně.  Podle někoho dokonce stačí jíst 1x denně. Člověk v tom má pěkný guláš, ale to je možná proto, že nejsem odborník – ti v tom totiž mají jasno…jenom každý jinak.

Zajímavý příklad je měření promořenosti koronavirem. Zatímco vládní odborníci dospěli k jednotkám promile. Naopak studie stomatologů ukazuje, že promořenost je na úrovni 14% , naměřili tedy přibližně 3500x vyšší promořenost, než vláda.

Jak se tedy někdo může spoléhat na to, že budou odborníci rozhodovat správně v politických otázkách, když se nejsou schopni shodnout ani v exatních vědách?

Osobně jsem toho názoru, že při hledání pravdy je dobré brát v potaz argumenty a fakta, které různí odborníci přednáší, nikoliv však závěry, které z nich dělají. Myslím, že člověk i když určitému tématu nerozumí, je ze sledování dvou proti sobě argumentujících odborníků velice dobře schopen posoudit, na čí straně je spíše pravda.

Samozřejmě, se člověk při řízení vlastním úsudkem může často mýlit, nicméně jsem přesvědčen, že se to nebude dít častěji, než u někoho, kdo slepě přejímá cizí závěry.

Po tom, co denně čtu v médiích o tom, co kde zase ti zpropadení rusové provedli, mě napadlo udělat takové srovnání, jak si vlastně rusko vede oproti USA.

Vztah k mezinárodnímu právu:
Rusko: Obsadilo Krym
USA: Vyvolala válku v Íráku

Vztah k dezinformacím:
Rusko: Šíří dezinformace skrz dezinformační weby
USA: Šíří dezinformace skrz tradiční média

Volby:
Rusko: Ovlivnilo volby v USA ve prospěch ruského agenta
USA: Vládne  tam agent dosazený Ruskem

Přístup k menšinám:
Rusko: Zatýká homosexuály
USA: Střílí černochy

Zasahování do cizích států
Rusko: Provádí hackerské útoky
USA: Odposlouchávala (/vá?) nejvyšší politiky

Přístup k nepohodlným lidem
Rusko: Vraždí zběhlé agenty (Update: Tak se o to jenom snaží)
USA: Chce vraždit zběhlé agenty

Těžko říct, kdo je horší nebo lepší. Ale zdá se mi, že rozhodně to není tak, že by USA byl hodný strýček Fido, a Rusko poltergeist.

To co je na Rusku považováno za špatné, je tamní režim zosobňovaný Putinem. Běžný lid tedy není „to Rusko“ o kterém se mluví. Když tedy o někom řekneme, že je proruský, je tím myšleno spíš pro-putinovský. No a vzhledem k tomu, že ze všech stran slyšíme, jak jsou volby v rusku zfalšované, tak to nasvědčuje, že vlastně rusové až tak moc proruští nejsou. Kdyby byli, tak by nebylo nutné volby falšovat.

Naopak když se podíváme do USA, tak tam o falšování voleb neslyšíme, tam slyšíme pouze o ovlivňování, což je podstatně slabší kalibr, než jejich zfalšování. Volby v USA jsou tedy jak se zdá legitimní a odráží vůli lidu. Pokud tedy americký lid dobrovolně zvolil za svého prezidenta ruského agenta, tak se nabízí otázka, kdo je vlastně proruštější? Rusko nebo USA?

Lepšočlověk se vyznačuje tím, že je nejen přesvědčený o tom, že je chytřejší než 90% národa, ale zároveň věří tomu, že oněch 90% (často dokonce zaznívá 98% ! ) je tak hloupých, neschopných a nezodpovědných, že by nebyli schopni bez státních regulací fungovat. Například, že budou všichni obézní kvůli tomu, že existují džusy s přidaným cukrem. Nebo, že by matky přestávaly kojit své děti kvůli obrázkům mimin na krabicích mléka. Také, že nebýt regulací, tak by se tato hloupá masa lidí nechala zcela ekonomicky zruinovat používáním vysvačů s vysokým výkonem (při vysávání hodinu týdně ušetří domácnost cca  4kWh energie což se rovná úspoře přibližně 6,- korun za měsíc , a to se vyplatí).

Lepšočlověk toto i záplavu dalších regulací schvaluje. Samozřejmě ne kvůli sobě – protože on je ta kapka v moři, která by dokázala přežít i bez toho, aniž by mu někdo radil jak spláchnout záchod, ale schvaluje je kvůli solidaritě s tím hloupým a nesvéprávným zbytkem národa.

To, že se lepšolidi považují za chytřejší než zbytek národa je poměrně pochopitelné. Zajímavé je ale to, že i přes své pevné přesvědčení, že drtivá většina národa je naprosto nezpůsobilá i k těm nejjednodušším úkonům, jsou schopni do krve obhajovat nástroj, který dává této samé nesvéprávné většině právo do nejmenšího detailu řídit životy menšiny, tedy stát.

Člověk by si myslel, že ten kdo je přesvědčený o naprosté mentální zaostalosti většiny národa, bude lobovat za co nejmenší stát, tedy aby zákonů, které jsou vyprodukovány na popud většinového plebsu bylo co nejméně. A aby co nejméně ovlivňovaly jeho život. Selským rozumem lze totiž snadno dojít k dedukci:

zákony ovlivňují životy -> zákony vytváří politici -> politici, které volila většina národa -> vláda vytváří takové zákony aby uspokojila své voliče

Pokud k dedukci dosadíme předpoklad, že většina národa je hloupá, nevyhnutelně dojdeme k závěru, že vláda bude dělat hloupé zákony.

Záhadou tedy je proč lepšočlověk i přest toto všechno, navzdory selskému rozumu prosazuje silný stát a zákonů co nejvíce.

Představte si svět, kde podílení se na fungování své země není omezeno na to 1x za 4 roky vhodit hlas tomu, kdo se na nás zrovna nejvíc smál z bilboardů, nebo tomu, kdo nejlépe dokázal vytěžit a zpracovat data ze sociálních sítí.

Představte si svět, kde ti co mají větší důvěru lidstva mají automaticky větší moc ovlivňovat dení ve světě, a naopak ti co důvěru nemají, ho mohou ovlivňovat jen minimálně. Svět kde informovaný a starající se občan je schopen zasahovat do voleb podstaně větší měrou, než ten kdo se o věci nezajímá.

Představte si svět, kde můžete volit několikrát každý den a podílet se tak na vývoji nejen své země, ale i celého světa. Když zjistíte, že vás někdo obelhal a nedělá to, co jste od něj čekali, můžete ho hned druhý den přestat volit a dát mu to sežrat. Naopak když vám bude někdo sympatický, budete ho podporovat deno denně. V takovém systému by pak pravděpodobně dlouhodobě vítězili ti, kteří jednají férově a dělají to, co voličům naslibovali. Naopak ti, kteří by byli falešní, by velmi rychle u moci skončili.

Nezní to skvěle? Jak by ale takový systém mohl fungovat? Zde je takový návrh:

Každý člověk byl měl velký počet hlasovacích lístků, které by mohl ale nemusel odevzdat politikům, mohl by je také použít přímo k řešení problémů, které mu přijdou důležité – např. na rozvoj kultury či sportu, nebo k pomoci sociálně slabým, podpoře ekologie či čehokoliv jiného, co mu leží na srdci.

Nebo by své hlasovací lístky mohl rozdělit mezi odborníky, spolky, či firmy, které se řešením těchto problémů zabývají.

Tito odborníci, firmy, spolky a další lidé nebo lidská seskupení by pak kumulovali důvěru jednotlivců, a mohli by s ní dále nakládat, přičemž by jejich moc ovlivňování dění ve svém zemi i ve světě byla přímo odvislá od toho, kolik důvěry lidí získali.

S hlasovacími lístky by bylo možné i obchodovat, takže ti, kteří se příliš o dění kolem sebe nestarají, by je mohli jednoduše vyměnit za nějaké služby či zboží, které potřebují více. I tito lidé by však měli obrovskou nepřímou moc, jak dění ve světě ovlivňovat. Protože by se mohli rozhodnout své hlasovací lístky směňovat pouze s firmami, které se chovají v souladu s jejich přesvědčením (např. se chovají ekologicky, nebo dávají část zisku na charitu, atd..). Tímto způsobem by se pak hlasy více kumulovaly u firem, které jednají „správně“, a ty by pak také díky tomu měly větší vliv na fungování společnosti, než ty, které jednají špatně.

A teď si představte ještě jedno vylepšení a sice, že firmy by potřebovali dostatek volebních lístků k tomu, aby vůbec mohly fungovat. Čím větší firma, tím více hlasů by potřebovala. Pokud by je nesehnala, tak by musela skončit. Tím by bylo zajištěno, že firmy, které nezískají dostatečnou důvěru lidí by zmizely a uvolnily místo těm, které ji získat budou schopni.

No a teď se podržte, tento systém již existuje a říká se mu kapitalismus, přičemž v textu stačí jen vyměnit slovíčka „hlasovací lístek“ či „důvěra“ za „peníze“.

Pokaždé když utrácíme své peníze, tak se podílíme na ovlivňování světa. Peníze můžeme použít přímo k řešení problémů – např. koupit za ně jídlo dětem v africe. Nebo je můžeme věnovat charitativní organizaci, která má naši důvěru. A nebo, pokud je nechceme někomu darovat jen tak, tak je alespoň můžeme utráce pouze u firem, které jednají souladu s naším přesvědčením.

Vadí mi kácení pralesů? Pak nebudu kupovat produkty firem, které se na tom podílejí.

Vadí mi, že nějaká firma zbourala historickou památku, aby si místo ní postavila sklad? Budu její produkty bojkotovat.

Vadí mi, že majitel firmy krade a je STBák? Tak si prostě koupím buřty od někoho jiného (stejně jsou lepší).

Každý by si měl uvědomit, že to u koho utrácí své peníze má nesrovnatelně větší vliv na dění ve společnosti, než to komu 1x za 4 roky vhodí volební lístek.

Určitě lze k tomuto systému namítnout spoustu věcí, např. že firmu, kterou nenávidím zcela určitě nepřivede ke krachu to, že u ní já sám přestanu nakupovat. Stejně tak ale 1 hlasovací lístek nemá absolutně žádnou váhu na tom, kdo bude nebo nebude zvolen. Pokud si ale lidé uvědomí moc jejich peněženky, a začnou ji naplno využívat, jsem přesvědčen, že je to podstatně efektivnější a spravedlivější nástroj rozdělování moci, než volby.

Ano, peníze opravdu hýbou světem. Není to jen taková fráze. A pokud je budeme dávat grázlům, nemůžeme se divit, že se pak svět řídí podle nich.